Dotaz

U rostlin totiž můžeme o chování mluvit v poněkud širším smyslu než u živočichů. Za chování lze pokládat nejenom bezprostřední, rychlé odpovědi, typicky spojené s pohybem (kam by se dalo řadit třeba uzavírání průduchů při nedostatku vody, jímž se rostliny brání vadnutí), ale také poměrně pomalé děje vývojové. Ve starší literatuře se ostatně hovoří o „růstových pohybech“.

Rostliny na rozdíl od živočichů obvykle nemají pevný rozvrh těla. Ačkoliv jako snad všechna biologická pravidla, i toto má své výjimky – třeba časná vývojová stadia, například semenáčky s jedním či dvěma děložními lístky; to je ostatně znak natolik stálý, že podle něj lze rostliny i klasifikovat.

Pro rostliny je nicméně typická trvající schopnost zakládat nové orgány (například listy, kořeny, větve či květy) v průběhu dlouhých období až celého života. Děje se tak druhově specifickým, vrozeným způsobem, který však současně reaguje na podněty z prostředí – což by právě splňovalo výše uvedenou definici instinktu. Uveďme alespoň několik příkladů:

• Nadzemní části rostliny typicky rostou směrem vzhůru a za světlem (pozitivní fototropismus a negativní gravitropismus).

• Kořeny typicky rostou směrem dolů, za zdrojem vláhy a do tmy (pozitivní gravitropismus a hygrotropismus, negativní fototropismus). Dovedou též účinně přizpůsobovat svou architekturu (větvení) dostupnosti minerálních živin. Zejména schopnost vyhledávat vodu je vpravdě obdivuhodná, jak může potvrdit každý, komu někdy všetečné kořeny vnikly do kanalizace.

• Stavba rostlinného těla se průběžně přizpůsobuje vlivům prostředí – například zastíněné listy se svou vnitřní strukturou obyčejně liší od listů vystavených plnému slunci. Rostliny dokonce dovedou odlišit stín vrhaný „konkurencí“, tedy listovím libovolného druhu, od stínu vrhaného neživým předmětem; v prvním případě je fototropická reakce (růst za světlem) výraznější. Světlo odstíněné listy je totiž ochuzené o vlnové délky pohlcované chlorofylem, což se promítá do poměru červeného a dalekého červeného světla, který rostliny umí vnímat pomocí receptoru zvaného fytochrom.

• Dalším typickým příkladem vývojové odpovědi na vlivy prostředí, tentokrát mechanické, je vznik takzvaného reakčního dřeva. Jde o „předpjaté“ dřevo se zesílenými buněčnými stěnami. Vytváří se v mechanicky namáhaných místech, třeba u nakloněných stromů či na spojení větví a kmene.

• Rostliny rozmanitě, specificky a vrozeně reagují na poškození. To je u organismů, které se nemohou bránit útěkem, vlastně nutnost. Například napadení některými patogeny (původci chorob) může vyvolat „hypersenzitivní reakci“, při níž rostlina zahubí kus vlastního pletiva i s patogenem, který v něm hlodá. Je totiž lepší obětovat kousek listu, než dovolit bakteriální nebo houbové chorobě, aby se rozšířila.

• Některé vývojové reakce jsou i hodně složité a zahrnují zpracování více podnětů, přicházejících v určitém sledu v čase. Snad nejlepším případem je regulace kvetení, do níž se často promítá délka dne, ale také třeba průběh teplot. Řada rostlin, typicky ozimy, musí před vykvetením projít údobím nízkých teplot – tomuto jevu se říká vernalizace čili jarovizace, a je jedním z projevů paměti u rostlin.

Vycházíme-li z naší definice instinktu, je tedy v zásadě „instinktivní“ skoro všechno, co rostliny dělají, přestože termín instinkt se v rostlinné biologii nepoužívá. Zásadní rozdíl mezi rostlinami a živočichy je však v tom, že zatímco chování živočicha (zpravidla majícího hlavu, nebo aspoň centrální nervovou soustavu) je obvykle centralizované, u rostlin tomu tak není.

Rozhodování o směru růstu či o zakládání orgánů je především záležitostí vzrostných vrcholů, ať už nadzemních, nebo podzemních (tedy kořenových špiček). Rostlinu lze proto v jistém ohledu chápat jako „roj“ či „hejno“ těchto částečně autonomních jednotek. Ty spolu komunikují přinejmenším prostřednictvím hormonů, ale možná také elektricky. Velice zajímavý popis této interpretace podává v nedávném rozhovoru slovenský biolog František Baluška.

Ještě zajímavější otázkou pak je, zda lze chování rostlin redukovat pouze na „instinktivní“ děje, nebo zda se v něm uplatňují i složitější pochody. V poslední době se zejména zásluhou profesora A. Trewavase z Edinburghu do odborné literatury vrací úvahy o rostlinné inteligenci. Minimálně v tom smyslu, jako může být „inteligentní“ řekněme pračka – tedy ve smyslu „účelného“ rozhodování v rámci přizpůsobování se aktuálním podmínkám – o ní jistě uvažovat lze. Není však dosud jasné, nakolik jsou rostliny schopny při takovém rozhodování zohledňovat rovněž „vzpomínky“, tedy svou minulou zkušenost.