Dotaz

Pak bych se mohl rozepsat třeba o nádorech, kmenových buňkách, rezistenci mikrobů k antibiotikům, luštění genetické informace, rekonstrukci fylogeneze (evolučního vývoje), invazních druzích, samozřejmě o globálním oteplování a podobně.

Ale na to se netřeba ptát takto – stačí pravidelně sledovat některý z vědeckých magazínů, jako jsou Nature, Science a další. Zajímavější je otázku obrátit:

Jaké jsou vyřešené otázky biologie?

Základní otázka „Co je život?“ to nebude. Na tu biologie odpovědět nedokáže, a proto si ji ani neklade. (Jen si zkuste podat grantovou přihlášku s názvem „Chceme vyzkoumat, co je život, protože už po 3 000 let to nikdo nedokáže zodpovědět.“) Neklade si ji, protože ani neví, jak by se měla dopracovat k odpovědi. Jaké hypotézy bychom si kladli, co bychom testovali? Sami jsme živí, jak to tedy zkoumat zevnitř?

Často si tuto otázku kladou filosofové, těm podobné základní otázky patří. Filosofové však obvykle nevědí, čím žije biologie, a tím pádem jejich práce biology nezajímá. Obě nauky tápou mimoběžně a nerozumí si.

Biologové obvykle odpovědí seznamem. Život je, když... – a následuje seznam: proteiny, organické látky, DNA, buňky atd. Nikdo neví, co všechno do seznamu patří a zda je konečný. Lépe se odpovídá na otázku, co život není. Tam potom může dojít k zajímavým sporům, zda počítače, roboti a podobné objekty jsou dnes „už“ živé, nebo ne. Nejsou, ale je to můj názor, nikoli vědecky dokázaná odpověď. Otázku „Co je život“ tedy ponecháme stranou.

Necháme také stranou banality typu „dnes už víme“, například že se skládáme z uhlíku, že potřebujeme vodu a podobná moudra ze základních učebnic.

Pak jsou tu demagogické výkřiky typu „Víme, že všechno je v genech (DNA)“ nebo „Organismus je naprogramován“. To všechno jsou články víry, v lepším případě východiska pro bádání, nikoli však vědecká zjištění.

Co nám zbývá z vyřešených věcí? Metabolismus, buňka a její základní fungování, genetický kód, do značné hloubky i dědičnost, toky látek a energií biosférou – to vše se postupně stěhuje do učebnic, to už „věda ví“. Když si však dáme práci a vnoříme se do kterékoli problematiky, najednou zjišťujeme, že neví. Je to jako se společenskými a ekonomickými modely: kolikrát v dějinách už bylo vyřešeno ideální uspořádání chodu věcí, jednou provždy!

Tak se dostaneme zpět k tomu, že nezodpovězené je skoro všechno, protože staré poznatky jsou neustále konfrontovány s novými souvislostmi doby a musí být opět převypravovány pro danou společnost. Jen nafoukanost současníků pokaždé vidí předchozí generace předchůdců jako prosťáčky, kterým nebylo dovoleno příliš popolézt po žebříku pokroku.

Je tu například jedna dávná, nádherná a dosud nezodpovězená otázka, která se zkoumat dá:

Jak se formuje tělo?

Nad takovou otázkou se každý biolog právem pohorší. To přece už víme, a na důkaz vám vyloží historii úporného, celá staletí trvajícího sporu preformismu a epigeneze. Začnu s ním tedy také; celý příběh si můžete přečíst v předmluvě k některé učebnici vývojové biologie.

Tedy: byli jednou preformisté a epigenetici.

Preformisté sami si říkali evolucionisté. „Preformismus“ je anachronismem zavedeným poté, co slovo evoluce nabylo svůj dnešní význam. Nedokázali si představit, jak by mohly tvary vznikat jen tak „z ničeho“: musí být tedy zavinuty už předem v rodičovském organismu, tak jako květ v poupěti. Ano, rozvíjení květu se latinsky říká evolutio. Darwin to věděl a pro svou teorii ono slovo zprvu nepoužíval, protože ta je přece pravým opakem předem dané „evoluce“.

Je ironií osudu, že se význam pojmu vžil v přesně opačném významu. Ale o evoluci v dnešním slova smyslu někdy jindy; vraťme se k vývoji individuálnímu. Pro preformisty byl biblický Adam „superpoupětem“, protože ve svém varleti nesl v zavinuté podobě celé lidstvo (někteří si spíše mysleli, že to byla Eva, ale nikoli proto, že by byli „genderově korektní“). S objevem mikroskopu preformismus postupně vyvanul a dnes se mu posmíváme s podtextem, jací že byli ti dávní biologové hlupáci.

Epigenetici naopak věřili na vznik tvarů z ničeho, a to doslova. Správným namícháním jistých „šťáv“ a cíleným působením jistých „živlů“ (teplo, magnetismus…) dochází k jakémusi kvašení či krystalizaci a objeví se živý tvor. Věřili tedy v samoplození (generatio spontanea) čili vznik (emergenci) života z ne-života. Na dveřích jedné biologické, nikoli chemické katedry ještě nedávno viselo „Život je chemická reakce“. Musel to tam dát jakýsi pohrobek těchto dávných epigenetiků – ano, jsou i tací mezi námi.

Když věda dospěla k poznání „omnis cellula e cellula“ (každá buňka pochází z buňky) či „omne vivum ex ovo“ (všechno živé pochází z vejce), měli se epigenetici vzít za ruce s preformisty a společně odkráčet na smetiště dějin. Kupodivu se dnes učíme, že spor vyhráli.

To proto, že včas přesedlali na buněčnou teorii a ukázali, že ve vajíčku struktury dospělého organismu nejsou. Embryogeneze třeba koně či kopřivy tak vyhovuje změkčené teorii epigeneze. Ďábel spočívá v maličkostech: naznačuje snad citovaný slogan „Vše živé z vajíčka“, že vajíčko jaksi „ještě“ živé není? Že je to tyglík se správně namíchanými šťávami a živly? Až poznáme přesné složení a postup, tak si z toho lektvaru uvaříme novou buňku? Preformista by takto mohl poukázat na černou duši epigenetiků, ale problém zůstal dlouho zamlčen.

S objevem DNA vyskočil preformismus opět na scénu, v nové podobě, a triumfoval kupodivu nepozorovaně. Zejména počáteční prohlášení molekulární genetiky (dodnes bez reflexe papouškovaná) typu „Vše je zapsáno, zakódováno v DNA“ znějí tvrdě preformisticky, i když biologie zůstala kupodivu epigenetická.

Jistě, ve vajíčku není malý koníček či kopřivka, je tam jen návod či rovnou program, jak „vyrobit“, „postavit“ zvíře nebo rostlinu. Z toho povstaly fikce typu Jurský park: nikdo se neptal: „návod pro koho?“. Jednoduše se předpokládal jakýsi univerzální wetware (soubor biologických komponentů připomínající počítačový hardware), do kterého lze nahrát a v něm spustit jakýkoli program.

Až s poznáním, že ony genetické programy se velmi podobají u velkých skupin organismů, se nám vrací problém unikátního tělesného wetwaru. V něm totiž dochází k druhově či individuálně jedinečné interpretaci genetického zápisu.

Aby bylo jasno: nezpochybňuji korelace mezi zápisem v DNA a výsledným tvarem organismu. Drobné změny v zápisu mohou vést k tomu, že výsledný človíček je albín, má fenylketonurii, vyroste vysoký či nízký, bude z něho schizofrenik nebo nebude mít končetiny.

Zatímco příčinu albinismu i fenylketonurie vysvětlíme z genetické poruchy snadno, ostatní zmíněné znaky sice s geny nějak souvisí, ale proč právě tento znak je odpovědí na genetickou odchylku, a zda je všechno takto zakódováno, o tom se vedou spory. Mnozí se domnívají, že předchozí zkušenost organismu a rodové linie, přenášená nikoli přes zápis a DNA, hraje nezanedbatelnou roli.

Jakou povahu však má zkušenost organismu či linie, která se nedá zapsat a spočívá v dynamické struktuře těla? Těla? Ano: DNA je tady odjakživa a uchovává se kopírováním. Protipól zápisu – tělo – je tady také odjakživa, ale je ve stavu neustálých dynamických proměn. Jednou je to vajíčko pečlivě strukturované dle instrukcí matky, jindy zde máme embryo, pak dospělého tvora: jako tělesné bytosti jsme tady odjakživa, stejně jako DNA. Jen jsme tady nějak jinak – nikoli cestou kopírování. Jak tedy? To je nevyřešená otázka biologie.