Dotaz

Mezi druhy však panují značné rozdíly, pokud jde o míru rizika vymření. Nejvíce jich je ohroženo celkem mírně, takže se nepředpokládá, že by vymizely dříve než třeba za 100 let. Nicméně pokud během této doby něco nepodnikneme, s vysokou pravděpodobností o ně přijdeme.

Hůře si stojí druhy kriticky ohrožené. Ty se nacházejí krůček od vymření. U některých dokonce přežívá tak málo jedinců, že se jejich populace už nemohou obnovit a pouze čekáme, kdy je budeme moci s jistotou prohlásit za vyhubené. To je případ třeba kolihy tenkozobé, statného severského ptáka z řádu bahňáků, kterého již několik let nikdo nespatřil.

Zároveň se však kriticky ohrožené druhy těší největší pozornosti ze strany ochranářské obce: nejintenzivněji se studují příčiny jejich úbytku a do jejich záchrany plyne nejvíce prostředků. Právě u kriticky ohrožených druhů také slaví ochrana přírody největší úspěchy. Zatímco méně ohrožené druhy se většinou postupem času stávají stále ohroženějšími, kriticky ohrožené naopak bývají častěji přeřazeny do kategorií s nižším rizikem vymření.

Zjevně jde o důsledek obrovské ochranářské péče, jíž se těmto druhům dostává. U novozélandského papouška kakapa sovího nebo kondora kalifornského ochránci piplali doslova každé mládě, aby přežilo a vrátilo se do přírody. Zároveň se věnovala velká pozornost vylepšování životních podmínek v místech, kde tato zvířata žijí. V obou případech byla snaha korunována úspěchem a žádný z těchto ptáků by neměl v nejbližší době rozmnožit seznam vyhynulých druhů.

Příčin ohrožení druhů je mnoho. V případě nedávných či bezprostředně očekávaných vyhynutí ovšem dominují tři z nich: přímé pronásledování lidmi, šíření nepůvodních organismů a přeměna krajiny.

V historické době vymřelo mnoho živočichů vinou lovu. Často to souviselo s objevováním nových území, kde zvířata nebyla zvyklá na lidskou přítomnost, a stávala se tak snadnou kořistí. Smutným symbolem je nelétavý pták blboun nejapný, kterého vyhubili námořníci již v 18. století.

Ještě závažnější byly nepřímé dopady lidské migrace. Člověka totiž na cestách doprovází různé organismy, jež se mohou po zavlečení do nového prostředí (takzvané invazi) stát doslova metlou pro místní faunu. Zejména ostrovní ekosystémy se ukazují být velmi zranitelné třeba vůči predátorům, s nimiž se místní druhy dosud nesetkaly. Takto se na pokraji či dokonce za hranou vyhynutí ocitla řada nelétavých ptáků – jmenujme alespoň slípku takahe nebo pokřovníka ostrovního.

Méně známé jsou další ekologické vztahy mezi původní a nepůvodní faunou, například parazitismus. Kvůli rozšíření malárie na Havajské ostrovy se tu nyní v nížinách vyskytují pouze přivandrovalé druhy ptáků. Původní ptačí obyvatelé buď vyhynuli, nebo jsou omezeni na horské oblasti, kde je riziko infekce malárií nižší.

Ačkoli ve zdokumentovaných případech vymření dominují lov a invaze, u dnešních kriticky ohrožených druhů je bezkonkurenčně nejčastější příčinou ohrožení přeměna krajiny člověkem. Nahrazování tropických lesů plantážemi zemědělských plodin, rozorávání stepí či vysoušení mokřadů se spolehlivě starají o to, aby ochranáři měli stále co na práci…

Žádný faktor ohrožující existenci druhu samozřejmě nepůsobí osamoceně. Nejhorší situace vzniká, když se jejich negativní účinky vzájemně posilují. Takto se mohlo stát, že ve své době možná nejhojnější pták na světě, holub stěhovavý, záhy skončil mezi vyhynulými. Stačilo kácet lesy, kde hnízdil, a zároveň jej masově lovit na místech, kde se shromažďoval během každoročního tahu.

Zatím jsme mluvili o vnějších příčinách. Některé vlastnosti samotných druhů je však přímo předurčují k tomu, že budou v námi pozměněném světě více zranitelné. Mezi takové „nešťastné“ charakteristiky patří velké tělesné rozměry, nízký počet potomků či jejich pomalý růst. Proto se mezi vyhynulé druhy mohou brzy zařadit třeba tygr, panda velká nebo medvěd lední.

Zvláště tragické jsou pak pro jejich nositele znaky, které mají lidé z nějakých – často dosti bizarních – důvodů v oblibě. Varovným příkladem je nosorožčí roh, populární v čínské alternativní medicíně. Poptávka po něm zavedla asijské druhy nosorožců na pokraj vymizení a u afrických druhů znásobila v posledních letech případy pytláctví.

„Obyčejní“ lidé jsou při úsilí o záchranu druhů ohrožených vyhynutím zcela klíčoví. I když by se mohlo zdát, že jde o vysoce odbornou záležitost, která se veřejnosti téměř netýká, opak je pravdou.

Popis vývoje početnosti populací, porozumění hlavním činitelům, jež tento vývoj ovlivňují, a nastavení efektivních ochranných opatření pochopitelně vyžadují hluboké biologické znalosti, kterými disponují jen odborníci. Podmínky pro to, aby ochrana kriticky ohrožených druhů mohla vůbec probíhat, ovšem vytváříme my všichni.

Lidé svým zájmem o přírodu rozhodují, jaké prostředky budou proudit do její ochrany ve srovnání s podporou jiných činností. Svým spotřebitelským chováním určují poptávku po zboží, k jehož výrobě lze použít postupy buď více, nebo méně šetrné vůči životnímu prostředí. A svou občanskou aktivitou mohou lidé zachovat místa ve svém okolí v takovém stavu, který umožní ohroženým druhům jejich další existenci.

Nedávná studie v přírodovědeckém týdeníku Science ukázala, že k záchraně všech ohrožených druhů organismů je potřeba asi pětina prostředků, které lidé ročně utratí za nealkoholické nápoje. Je to hodně, nebo málo?