Dotaz

Za správné ho lze považovat v souvislosti s totipotencí rostlinných buněk, tedy s faktem, že téměř jakákoli živá rostlinná buňka, i diferencovaná (tj. tvořící specifické pletivo, se specifickým tvarem i funkcí), by teoreticky měla být schopna dediferenciace a rediferenciace, tedy návratu do stavu zhruba buňky parenchymatické a znovu se diferencovat v pletivo jiné.

Zde už ovšem narážíme na první problém tvrzení, že buňky stromů nemají ve své DNA zapsanou smrt. I ve stromech totiž existují pletiva, která jsou tvořena mrtvými buňkami, a jsou to dokonce pletiva pro život celého těla stromu zásadní – jedná se o cévní elementy, cévní články a cévice, které vedou vodu a minerální živiny z kořenů do nadzemních částí. Tyto buňky zcela programovaně odumřou, koncové stěny cévních článků jsou děrované a sloupec těchto buněk nad sebou vytváří jakousi kapiláru. Cévami (u krytosemenných) nebo paralelně uloženými tracheidami (u nahosemenných) stoupá  vodný roztok se živinami třeba až do korun nejvyšších stromů na světě, nádherných kalifornských sekvojí vždyzelených (i když se udává, že jejich koruny vodu přijímají hlavně z pobřežních periodických mlh).

Další příkladem jsou buňky, které rovněž odumírají a tvoří pletivo zvané aerenchym, jež například u mangrovů vede kyslík ke kořenovým dělivým pletivům (meristémům). Kořenový meristém kyslík vyžaduje, aby se buňky mohly dělit.

Třetím příkladem, kdy u stromů buňky programovaně a kontrolovaně odumírají, je hypersenzitivní reakce při napadení patogenem – světlé skvrnky na listech jsou mrtvé buňky, které v zájmu většího celku spáchaly sebevraždu, aby patogen (tuším, že se jedná o bakteriální infekci) nemohl postupovat dále.

Je tedy zřejmé, že apoptózu a nejspíš i jiné typy programované buněčné smrti stromy jednoznačně umějí a běžně provádějí. A proto nelze tvrdit, že rostlinná DNA smrt nezná. Z tohoto hlediska je tvrzení podle všeho chybné – v DNA je nepochybně zapsaná právě i schopnost spáchat programovanou buněčnou smrt (aby se vytvořily cévy, aerenchym nebo aby došlo k hypersenzitivní reakci).

Za jistou variantu nesmrtelnosti by ovšem bylo možné považovat souvislé porosty severoamerických topolů osikových, jež jsou tvořeny mnoha klony jediného jedince. Mají tedy (téměř) naprosto shodnou genetickou informaci. Vzhledem k úžasné schopnosti vegetativního množení lze takový organizmus stromu považovat za skoro nesmrtelný. Nejznámější je les Pando v Utahu, který se považuje za nejstarší (a také nejtěžší a největší) organismus na světě. Jeho stáří se odhaduje na 80 tisíc let. Vyvstává ovšem teoretická otázka, jestli i za x tisíc/milionů let se po případných horizontálních transferech DNA jedná skutečně o stejného jedince, či dokonce stejný druh.

Foto v záhlaví: Metuzalém - borovice dlouhověká (Pinus longaeva). S doloženými 4853 roky stáří oficiálně nejstarší strom světa. Roste v kalifornských Bílých horách. Shutterstock.com