Jev je známý od roku 1807, kdy byla objevena F. F. Reussem, profesorem moskevské univerzity. Ten si všiml, že po zapojení stejnosměrného proudu do U-trubice s vodou, kde v jejím ohbí byla vrstva práškového křemene, není voda v obou ramenech stejně vysoko, jako by to podle zákona o spojených nádobách mělo být. Voda u katody vystoupila mnohem výše než u anody.
Elektroosmóza se často používá k odstraňování vody z hlíny, rašeliny a výkopového bahna. Nejstarší články o elektroosmotickém odvodňování byly prezentovány v dílech Casagrandeho v 50. letech 20. století. V posledních desetiletích některé výzkumy zkoumaly použití elektro-odvodnění k odstranění vody z různých materiálů: jílu, suspenze rajčatového protlaku, důlní hlušiny či organického humusu.
A co tedy přesně elektroosmóza je a jak funguje při vysoušení zdiva? Je to transport molekul vody vázaných na kationty, který je způsobem vložením elektrického pole. Po vytvoření elektrického pole ve zdivu dojde k pohybu iontů směrem k opačně nabitým elektrodám a tudíž i k přesunu vody. Elektrické pole vznikne po sepnutí okruhu, jež je složen ze zdroje elektrického proudu, dvou typů elektrod (katody a anody) a elektrolytu, tedy vodného roztoku v pórech zdiva. Spolu s vodou dochází rovněž k transportu solí, které jsou ve vodě rozpuštěné.
Obecně mezi elektroosomotické metody na vysoušení zdiva se řadí: kompenzační metoda, pasivní elektroosmóza, galvanoosmóza a aktivní elektroosmóza. Každá z nich zahrnuje několik dalších metod. Při vývoji nových odvlhčovacích technologií se dbá na účinnost metody, požadavky na ochranu historických a technických hodnot konstrukcí, omezení destrukčnosti a maximální životnost opatření. Bohužel žádná ze současných metod nesplňuje všechna kritéria rovnoměrně a při vysoušení zdiva je třeba si rozmyslet, jaké požadavky jsou pro nás nejdůležitější a dle toho vybrat správnou metodu, která bude nejlépe fungovat (více zde).
Obrázek v záhlaví: Schéma elektroosmotického toku. Zdroj Wikimedia Commons, autor DWRosenow - vlastní dílo, Public Domain