Dotaz

Brzlík je jediným orgánem lidského těla (a nejenom lidského, platí to pro téměř všechny obratlovce), který je na vrcholu své aktivity v raném dětství. Od jednoho roku věku se jeho aktivní část, podílející se na dozrávání T-lymfocytů, zmenšuje zhruba o 3 % za rok. Asi od věku 40 let se pak zmenšování již v podstatě nefunkčního orgánu zpomaluje na přibližně 1 % ročně.

Určitou část dospělosti je tedy brzlík částečně aktivní, ovšem dramaticky méně než v dětství. Po 40. roce se zdá, že u většiny lidí v něm již žádné T-lymfocyty nedozrávají. Celá problematika je ale mnohem složitější: u některých obratlovců, jako jsou hibernující zvířata nebo přezimující žáby, se brzlík střídavě zmenšuje a zvětšuje.

Jaká je vůbec role brzlíku? Je zcela zásadní pro správné fungování imunitního systému. V kostní dřeni vznikají T-lymfocyty. Díky své schopnosti víceméně náhodně kombinovat určité kousky DNA mají na svém povrchu unikátní receptory, takzvané T-receptory. Některé z nich mohou reagovat i s normálními molekulami našeho těla, a zahájit tak autoimunitní reakci – napadení vlastních tkání.

Aby se této potenciálně velmi nebezpečné aktivitě T-lymfocytů zabránilo, jejich první cesta vede z kostní dřeně do brzlíku, kde se setkávají s našimi vlastními molekulami. Zde probíhá selekce: rozhoduje se, které T-lymfocyty přežijí a budou moci plnit svou imunitní funkci. Ty z nich, které v brzlíku něco rozpoznají, podlehnou programované buněčné smrti (apoptóze).

Do těla se pak dostávají výhradně takové T-lymfocyty, které umí rozpoznat jen molekuly cizí našemu tělu – například bakteriální nebo virové. Vypadá to, že téměř kompletní „armáda“ T-lymfocytů, kterou využíváme celý život, vzniká a „školí se“ již v dětství. Naštěstí jde o dlouho žijící buňky, schopné se podle potřeby dále dělit.

Chování brzlíku, tolik odlišné od ostatních tkání, je záhadou. Zkoumá ji mnoho imunologů a má několik možných vysvětlení. Nejvyšší aktivita brzlíku v raném věku (a jeho následné zanikání) nejspíš přímo souvisí s jeho funkcí při selekci T-lymfocytů. Představme si, že do brzlíku pronikne během našeho života bakterie nebo virus. Logicky by musela následovat likvidace T-lymfocytů, které umí tyto patogeny v těle rozpoznat a zničit. Příslušné mikroorganismy by pak byly během infekce do značné míry neviditelné a mnohem nebezpečnější než v situaci, kdy je T-lymfocyty dokážou odhalit.

Tato chybná reakce nejméně hrozí těsně před a po narození, kdy je novorozenec uvnitř těla za normálních okolností v podstatě sterilní. Riziko se však dramaticky zvyšuje v dalších letech, tak jak v našem těle probíhají nejrůznější infekce. Ochrana před postupným „oslepováním“ je zřejmě jedním z důvodů, proč svůj imunitní systém bouřlivě vyvíjíme hned na začátku života. S některými buněčnými typy si pak musíme vystačit až do stáří.

A teď konečně odpověď na otázku. Pokud jde o selekci T-lymfocytů, tak v dospělosti neprobíhá zřejmě nikde. Po zbytek života nám musí stačit buněčná populace vybraná v dětství.

Je třeba zdůraznit, že „dozrávání“ je výrazně komplikovanější proces, než bylo zatím popsáno, a zahrnuje nejen události probíhající v brzlíku. Ty se odehrávají na počátku života T-lymfocytů jako jakási nesmírně přísná a krutá školní docházka, kterou nedokončí přes 95 % testovaných buněk (podlehnou v brzlíku programované buněčné smrti).

Přeživší T-lymfocyty pak čeká velmi dobrodružný a nebezpečný život, závislý na řadě molekulárních buněčných setkání, která ovlivňují jejich osudy. Mnoho T-lymfocytů se nikdy nezapojí do žádné obranné imunitní reakce. Jiné se ovšem pomnoží do ohromné armády specialistů, jež nám v některých případech doslova zachrání život.