Dotaz

Prací prášky proto obsahují látky, které takové nečistoty z prádla vymyjí. Nečistotami jsou většinou nepolární (mastné) sloučeniny. K jejich rozpuštění se používají tzv. surfaktanty (mýdla) - molekuly, které mají lipofilní ocásek a polární hlavičku. Lipofilní ocásek interaguje s nerozpustnou nečistotou, molekuly surfaktantů nečistotu obalí, a polární hlavička způsobí rozpustnost celého vzniklého "balíčku" - tzv. micely - ve vodě. Díky rozpouštění "mastnoty" jsou mýdla ve vyšší koncentraci obecně toxická, protože umí narušovat buněčnou membránu. Při zředění si ale s nimi umí živé organizmy poradit - jedná se o mastné kyseliny, které jsou běžnou součástí tuků, případně o síranové estery vyšších alkoholů, které jsou hydrolýze pro organizmus také zpracovatelné. Problém může nastat u některých specifických způsobů zpracování odpadních vod, např. kořenové čističky nemusí vyšší koncentrace některých typů detergentů tolerovat a při provozu domácí čističky je proto vhodné používat kompatibilní prací prášky a mýdla.

Kromě surfaktantů najdeme v pracích prášcích ještě další skupiny látek. Voda používaná k praní obsahuje různé ionty, mj. i ionty vápenaté a hořečnaté, které způsobují tzv. tvrdost vody. Soli těchto iontů se surfaktanty jsou občas nerozpustné (a tak snižují jejich účinnost), a navíc se dané ionty při zahřívání vody při praní mohou srážet v podobě nerozpustných uhličitanů, které se pak usazují v podobě tzv. kotelního kamene v pracím bubnu a po čase mohou pračku poškodit (více zde). Aby se tomu zamezilo, přidávají se různá "změkčovadla" (např. prací soda) či chelatační činidla. V minulosti se jednalo třeba o polyfosforečnany, které ale způsobovaly problémy s odpadní vodou. Nejsou jedovaté, právě naopak - všechny živé organizmy je potřebují.

Odpadní vody tak byly "přehnojené", což způsobovalo ve vodních tocích a nádržích překotný růst živých organizmů a produkci nadměrného množství vodní biomasy (nejprve rostlinné, důsledkem toho pak i živočišné), což vedlo ke kolísání množství a spotřeby ve vodě rozpuštěného kyslíku, a po odumření biomasy k anaerobnímu prostředí a preferenčnímu růstu anaerobních mikroorganizmů produkujícím nejrůznější toxiny. Různé toxiny byly samozřejmě produkovány i některými aerobními organizmy, které se přemnožily z počátku. Celkově to vedlo ke značnému vychýlení vodního ekosystému z rovnováhy a k vymírání vyšších vodních organizmů, jejichž opětovný návrat k počátečním stavům je jen pomalý. Proto je použití polyfosfátů potlačováno, a jsou nahrazovány jinými činidly, např. chelatony. Případně je (podobně jako v myčkách na nádobí) přitékající voda upravována ještě před vlastním praním a vápenaté a hořečnaté ionty jsou odstraňovány pomocí iontoměničů (pak v pracím prášku změkčovače být nemusí).

Jinou rizikovou skupinou látek jsou "bělidla". Zde se jedná nejčastěji o sloučeniny produkující aktivní formy kyslíku, např. peroxidy. Ty pak odstraňují některé nečistoty oxidačně; takové chování je ale samozřejmě velmi rizikové i pro samotný praný materiál a jeho barvu. Jako zdroje peroxidů jsou nejčastěji používány soli peroxokyselin, např. peroxoboritany. V tomto případě vzniká rozkladem kyselina boritá (resp. boritany), která je pro člověka mutagenní a reprodukčně toxická. Po zředění se s tím ale příroda srovná, a člověk obvykle prací prášek ve velkém nekonzumuje, takže zde zdravotní riziko nehrozí.

V malém množství se přidávají samozřejmě i další věci, např. protispékavé přísady (aby prášek na vlhkém vzduchu nehrudkoval), vůně apod. 

Obrázek v záhlaví Shutterstock.com