Dotaz

Základní proces jejich vzniku je velmi podobný tvorbě krápníků ve vápencových jeskyních. Liší se však některé parametry, jež mají vliv na rychlost vysrážení uhličitanu vápenatého (kalcitu), a tudíž i na rychlost růstu krápníků.

Hlavním předpokladem je přítomnost sloučenin s vápníkem, které jsou schopné snadno uvolnit vápenatý ion. Z možných sloučenin se v betonu může jednat o oxid vápenatý, hydroxid vápenatý nebo uhličitan vápenatý. Naopak vápenaté křemičitany a hlinitany, tvořící hlavní součást cementového pojiva, jsou obecně daleko méně rozpustné.

V nadbytku vody nejprve vzniká vysoce alkalický roztok hydroxidu vápenatého. Z něj se při kontaktu s oxidem uhličitým obsaženým ve vzduchu vysráží uhličitan vápenatý, tedy kalcit. Ten se poté ukládá v podobě stalaktitů (svislé útvary na spodní straně mostních oblouků nebo překladů), eventuálně plošně rozsáhlých náteků na povrchu (například na svislých zdech).

Rychlost přírůstků krápníků v přírodním prostředí nebo na stavebních konstrukcích je dána vlastnostmi prostředí, kde tyto reakce probíhají. Krápníky v jeskyních zpravidla přirůstají o jednu desetinu milimetru za rok. Známe však i případy výrazně rychlejších přírůstků (první jednotky milimetrů za rok) v systémech s rychleji proudící vodou a dostatečně rychlým rozpouštěním vápence.

Růst krápníků na betonu je příkladem druhé z těchto možností – systému s nadbytkem dostupné vody, jejímž zdrojem jsou zde srážky. Proto lze očekávat přírůstky několik milimetrů ročně. Při průměrném ročním přírůstku 3 mm by délka stalaktitů na betonové konstrukci staré 50–70 let dosahovala 15–21 cm.