Oblasti, kde paprsky dopadají kolmo k povrchu, mají více energie (dopadne zde více záření na jednotku plochy), než místa, kde dopadají paprsky šikmo a nebo vůbec (dopadne zde méně záření na jednotku plochy). Navíc osa rotace Země je skloněna cca 66,5° k rovině oběhu Země kolem Slunce a přibližně směřuje k Polárce. To způsobuje, že v průběhu oběhu Země kolem Slunce (tedy v během roku) se plynule mění místo, kam dopadá sluneční záření kolmo k povrchu. Přesněji řečeno, sluneční paprsky dopadají vždy kolmo někde v pásu mezi obratníky Raka a Kozoroha a poloha takového místa se v průběhu roku mění. V době letního slunovratu, dopadají paprsky kolmo na obratník Raka a na severní polokouli začíná „astronomické léto“. Pak se posunuje místo kolmého dopadu slunečního záření směrem k jihu až během zimního slunovratu dopadají paprsky kolmo na obratník Kozoroha, který je na jižní polokouli a nám na severní polokouli začíná „astronomická zima“.
Pojem „astronomická zima“ není možné zaměňovat se zimou jako stavem počasí či ročním období. „Astronomická zima“ má časově přesné vymezení (přesný začátek a přesný konec), avšak zima klimatická nikoliv. Nicméně i mezi „astronomickou zimou“ a zimou, coby ročním obdobím existuje vztah. Samotné období zimy v našich zeměpisných šířkách je způsobeno zprostředkovaně přes nižší příjem energie ze Slunce, tj. na jednotku plochy dopadne méně záření, jelikož Slunce nevystoupí tak vysoko nad obzor jako v létě a navíc se na naše území dostávají studené vzduchové hmoty, což souvisí s polohou tlakových útvarů, jejichž pozice je rovněž ovlivňována nerovnoměrným příjmem tepla.
Klimatická zima nastupuje zpravidla s jistým zpožděním po začátku „astronomické zimy“, jelikož v přírodě funguje „tepelná setrvačnost“. Tento jev je podobný tomu, jako když přestaneme topit v kamnech, kdy ještě nějakou chvíli nám bude teplo, než se projeví chlad. A podobně, když začneme topit, tak v místnosti bude ještě chvíli zima, než se vyhřeje. Ze stejného důvodu nejteplejší období roku u nás následuje až po letním slunovratu.