Dotaz

Ve skutečnosti mohou být rychlosti velmi různé – jak mnohem vyšší, tak v dlouhodobém průměru i mnohem nižší. Třeba v jeskyni Rudické propadání v Moravském krasu mají žebřík zarostlý v krápníkové hmotě neboli sintru.

Za zhruba 80 let se žebřík pokryl 20–80 centimetry masivního sintru (polevy), což odpovídá několika tunám krápníkové hmoty na ploše pár metrů čtverečních během necelého století. Nejde přitom o nijak vzácný příklad.

Naopak v místech, kde kape málo vody, nemohou krápníky růst příliš rychle. Mnohé rostou přerušovaně – zvětšují se jen v některých obdobích a pak třeba desetitisíce let vůbec ne.

A jak se určuje stáří jeskynní výzdoby? Krápníky složené z uhličitanu vápenatého lze datovat velmi dobře. Původně se využívala metoda založená na obsahu radioaktivního izotopu uhlíku ¹⁴C.

Dnes se používá spolehlivější uran-thoriové datování (U/Th). Krápník se obvykle rozřízne, z jeho středu se odebere několik gramů hmoty a ve vzorku se stanoví množství izotopů uranu a thoria.

Metoda vychází zjednodušeně řečeno z toho, že na začátku existence krápníku v něm nebylo žádné thorium – nemůže se totiž pohybovat v podzemní krasové vodě. Veškeré thorium, které se v krápníku najde, tedy vzniklo výlučně radioaktivním rozpadem přítomného uranu.

Uran se rozpadá známou rychlostí a díky tomu lze z poměru obsahů thoria a uranu vypočítat stáří krápníku. V praxi je postup o trochu složitější, neboť se většinou zavádějí ještě určité opravy. Touto metodou dokážeme datovat krápníky staré až 350 tisíc let.

Existují také metody založené na izotopech uranu a olova. Ty umožňují datovat krápníky podstatně starší (desítky či stovky milionů let), jsou však bohužel extrémně drahé.

Datování poskytuje vědcům velice užitečné informace. Pokud najdeme krápníky v sedimentech, dokážeme s jejich pomocí určit stáří usazenin.

Krápníky nám mohou leccos prozradit i o klimatu v geologické minulosti. Některé charakteristiky podnebí lze za určitých podmínek odvodit z množství stabilních izotopů kyslíku a uhlíku v krápníkové hmotě. Kyslík ukazuje na průměrnou teplotu oblasti a uhlík na aktivitu vegetace – ale na rozdíl od datování nejsou výsledky tak spolehlivé.

Kromě jeskyní můžete krápníky potkat také na betonových konstrukcích, například mostech. V obou případech jsou tvořeny kalcitem (uhličitanem vápenatým), ale vznikají poněkud odlišným způsobem.

Do jeskyní prosakuje voda nasycená oxidem uhličitým z půdy, kde je koncentrace CO₂ i 100× vyšší než v atmosféře. Jak tato voda prosakuje vápencem, rozpouští kalcit. V jeskyni, kde je obvykle koncentrace CO₂ mnohem nižší než v půdě, unikne oxid uhličitý z vody, a tím se z roztoku začne srážet kalcit.

V případě stavebních konstrukcí se voda protékající betonem mění na zásaditý roztok obsahující hlavně hydroxid vápenatý. Když dorazí na povrch betonu, začne pohlcovat oxid uhličitý z okolní atmosféry. Díky zásaditosti roztoku pak dojde k vysrážení kalcitu. Tento chemický proces je efektivnější, proto krápníky obvykle rostou na betonu mnohem rychleji než v jeskyních.

Horní snímek: Stalaktity v polské Medvědí jeskyni. Zdroj Wikimedia Commons, autor Jacek Halicki, úpravy Jan Kolář, licence CC BY-SA 4.0.