Zakousněte si, prosím!

S takovou pobídkou jste se už jistě setkali při příležitosti vernisáže, rautu, svatby, pohřbu nebo jiné podobné situace, kde vás číšník či hosteska vybídli k ochutnání vybraných pokrmů. V přírodě samozřejmě nikdo nikomu nic k snědku nenabízí. Naopak, živá „potrava“ má obvykle nepříjemnou vlastnost udělat vše pro to, aby se potravou nestala. Řeší to různými způsoby – rychlým pohybem, zbarvením, zhoršenou stravitelností či různými pevnými schránkami a štíty zabraňujícími útoku na to měkké a chutné uvnitř.

Díky tomuto antagonismu není na jídlo moc klidu, takže dost „drobečků“ od hostin se dostane mimo trávicí soustavu pojídače. I proto se paleontologové nezřídka setkávají se zbytky hostiny dávno minulé. Vzhledem k možnostem zachování se nejčastěji jedná o zpevněné části těla, na kterých pak můžeme ve vzácných případech sledovat více či méně úspěšné pokusy o konzumaci. Se dvěma takovými příklady z našeho území se seznámíme dále.

Je libo stehýnko?

V úplně prvním čísle Přírodovědců z roku 2012 si mohli čtenáři přečíst o pozůstatcích prvního popsaného českého dinosaura – později pojmenovaného Burianosaurus augustai. Tato fosilie se skládá z jediné, ale velmi dobře zachovalé levé stehenní kosti, která se našla v plážových, tedy mořských píscích nedaleko Kutné Hory. Právě nálezové okolnosti vedly badatele k úvahám, jak se do tohoto, pro fosilizaci nevhodného prostředí kost dostala. Po nálezu dalších velkých objektů v písku (úlomky ruly, korálů a dalších) bylo jasné, že sem byla vyvržena při události dostatečně dynamické, jako je bouře či tsunami. Jen ta totiž mohla takto velké objekty v jeden okamžik dopravit na pláž a ihned je pohřbít pod dostatečnou vrstvou materiálu, který by je ochránil před erozí způsobenou příbojem.

Detailní průzkum kosti přinesl řadu zajímavých zjištění. Na jejím povrchu se našly okusové stopy po organismech různé velikosti. Vzhledem k jejich charakteru a na základě znalostí živočichů českého svrchnokřídového moře jsme mohli určit hlavní strávníky. Linie drobných rovnoběžných vrypů byly způsobeny žraloky o velikosti do 1 metru s malými (do 5 mm) ostrými zuby (např. zástupci skupiny Lamnidae). Větší, eliptické vtisky pak mohli způsobit rozměrnější žraloci, například z rodů Cretodus nebo Cretoxyrhina, mající i několikacentimetrové zuby. Zajímavé byly i otisky na průřezu okrouhlých zubů, které lze přiřadit několika tehdejším vrcholovým strávníkům, jako byli mořští plazi – mosasauři – nebo velké kostnaté ryby (např. rod Xiphactinus). Jak naznačuje výskyt limonitizované konkrece kolem distální části femuru, na hostinu nebylo mnoho času. Konkrece svým tvarem poměrně přesně sleduje průběh kolenních šlach a vazů a svědčí o tom, že trochu měkké tkáně zůstalo na kosti ještě po pohřbení na pláži.

„Mořské plody“

Schránka amonita Mammites nodosoides vystavená ve vitríně na chodbě v přízemí budovy děkanátu PřF UK na Albertově je krásným příkladem, že některé stopy může mít vědec denně před očima, a přesto si jich nemusí všimnout. Až po několika letech veřejné expozice této schránky si jeden z kolegů všiml zajímavých pravidelně zaoblených otvorů. Díry na schránkách měkkýšů jsou sice poměrně běžné, například po zásahu dravých plžů, těchto však bylo více a kromě toho byly v pravidelných odstupech uspořádány do dvou sbíhavých řad. To naznačovalo, že vznikly v jeden okamžik, nejpravděpodobněji řadou zubů.

Velikost zbytků schránky amonita (cca 30 cm) a odstup, velikost a tvar otvorů naznačovaly, že se jednalo o většího predátora s kuželovitými zuby. Tím se výběr zúžil pouze na několik možných pachatelů, které dosud známe z české křídové pánve a okolních oblastí – žraloci, velké kostnaté ryby, plesiosauři a mosasauři. Ze zástupců těchto skupin mají pouze poslední zmiňovaní kuželovité, na průřezu kruhové až oválné zuby uspořádané ve dvou sbíhavých řadách v úhlu odpovídajícím řadám otvorů na schránce amonita.

Nevybíravý jedlík

Kromě mosasaurů sice existují i specializovaní zástupci ryb a žraloků, jejichž oblé zuby jsou adaptovány na potravu s pevnou schránkou, takové zuby však většinou nevytvořily jednotlivé otvory, ale spíš schránku rozdrtily na drobné fragmenty. Dalším náznakem, že se jednalo o mosasaura, je i to, že na pravé straně schránky je méně otisků než na levé. Pro lepší úchop kořisti měli totiž tito plazi na spodní čelisti speciální kloub. Ta díky tomu zanechávala jinou stopu než čelist horní.

Mosasauři byli poměrně oportunističtí dravci a jejich útok na cokoliv živého nebyl ničím neobvyklým. Díky rozložení otvorů po zubech tušíme, jakou taktiku využíval tento druh při útoku (nejen) na amonity. Útok byl patrně veden z hloubky směrem vzhůru a cílil primárně na měkké tkáně (hlavu a chapadla) a obývací komoru hlavonožce, která je vzhledem ke své velikosti i nejkřehčí. Otisky po jednotlivých zubech se zachovaly na vnitřních, pevnějších závitech schránky.

Digestiv

Tyto dva příklady z českého křídového moře jsou jen přibližnými scénáři, jak docházelo k získávání a konzumování potravy tehdejšími „vrcholovými gurmány“. Je ale zřejmé, že se vyplatí sledovat i takto osobní návyky některých zástupců fauny, a to na pouhých zbytcích, které jim odpadly od úst. Mimochodem, v české křídové pánvi se vyskytuje mnoho pozůstatků starých 100 miliónů let, které různým predátorům odpadly na druhé straně trávicí soustavy. Tyto zbytky nazýváme koprolity a lze na nich sledovat mimo jiné třeba kvalitu trávení některých výše zmíněných jedlíků.