Bismut: bývalý rekordman periodické tabulky

Lidé znali bismut odpradávna, ale až do 18. století ho pokládali za olovo nebo cín. Teprve v roce 1753 se podařilo dokázat, že jde o samostatný kov.

Dlouho se také soudilo, že nejhojnější izotop bismutu (bismut-209) je stabilní, tedy že jeho atomová jádra nepodléhají radioaktivnímu rozpadu. To dělalo z bismutu prvek s nejvyšším atomovým číslem, který má stabilní izotopy.

Teoretičtí fyzikové ovšem namítali, že podle jejich matematických modelů atomových jader by měl být přece jen nepatrně radioaktivní. Experimentálně se to podařilo prokázat až v roce 2003. Francouzští vědci tehdy použili mimořádně citlivou měřicí metodu a zjistili, že bismut-209 je opravdu radioaktivní.

Z jeho radiace ale nemusíte mít obavy. Je naprosto mizivá, protože poločas rozpadu (doba, za kterou se rozpadne polovina atomů) činí neuvěřitelných 19 trilionů let. To je řádově miliardkrát víc než dnešní stáří vesmíru!

Nicméně titul nejtěžšího prvku se stabilními izotopy musel bismut přenechat svému sousedovi v periodické tabulce – olovu s atomovým číslem 82.

Bismut má podobné vlastnosti jako olovo, ale je o dost míň jedovatý. Proto se jím olovo v poslední době čím dál víc nahrazuje - třeba v pájkách, sportovním střelivu a rybářských zátěžích.

Bismut se také přidává do speciálních slitin. Praktický význam mají i některé jeho sloučeniny. Používají se například jako léky nebo složky kosmetických přípravků.