Hálky a evoluční „války“

Původců hálek nalezneme v přírodě mnoho, a to z různých skupin. Tvoří je např. některé viry, bakterie či houby. Nejčastějšími a současně nejznámějšími původci jsou ovšem různé skupiny bezobratlých živočichů (hlísti, roztoči, hmyz). Jen mezi hmyzem vznikl tento způsob výživy několikrát nezávisle na sobě. 

Zakázka na míru

Mezi hálkotvorné patří např. mšice, brouci, motýli, dvoukřídlý a blanokřídlý hmyz. Hálka většinou vypadá jako nějaká zduřenina („nádor“). Vzniká tak, že její původce chemicky ovlivňuje hostitele natolik, že ten sám na sobě hálku vytvoří. Původce v ní pak žije po celé larvální stadium a konzumuje pletiva v hálce.

Po celou dobu larválního vývoje jsou vnitřní pletiva hálky živá, dužnatá a plná živin. Jakmile se původce zakuklí, hálka obvykle zdřevnatí, nebo alespoň ztvrdne a chrání svého obyvatele až do vylíhnutí. Když původce schránku opustí, mohou ji osídlit další organismy, tzv. inkvilini. Mnohé hálky se ovšem tvrdými neprostupnými pletivy, která kryjí ta dužnatá, obalují již od začátku.

Z parazita hostitelem

O chemickém působení původců na hostitele se toho dosud mnoho neví. Hostitel každopádně začne produkovat růstové hormony původce. Nato dochází k bujení nových pletiv, kterými se původce živí. Vznikající hálky mají rozličné tvary a v rámci jednotlivých skupin původců se nápadně liší i u blízce příbuzných druhů. Mohou být různě zbarvené, velké, s lepivou vrstvou na povrchu či s různými výběžky. Výrazné je to třeba u bejlomorek (dvoukřídlí) a žlabatek (blanokřídlí).

Hálkotvorný původce není v hálce zdaleka neohrožený a různé povrchové struktury slouží k jeho obraně. V každé hálce je podle druhu původce buď jen jedna larva, nebo larev několik (většinou málo desítek larev). Ty jsou často vyhledávanou potravou pro larvy dalších hmyzích skupin, zejména pak blanokřídlých parazitoidů.

Parazitoid je organismus, který svým počínáním hostitele nakonec zcela zkonzumuje a tím i zabije (na rozdíl od parazita). Samičky parazitoidů jsou často vyzbrojeny dlouhým a ostrým kladélkem, kterým jsou schopny proniknout až k hostitelské larvě uvnitř zdánlivě neprostupné hálky. Nejrůznější struktury na povrchu hálek mají podle všeho těmto útokům zabránit, a přirozeným výběrem navíc dochází i k jejich vylepšování (tvrdší stěny, lepivé vrstvy, prodloužení výběžků atd.). Přirozenému výběru ovšem podléhají i parazitoidi a i oni se dokážou stále přizpůsobovat novým podmínkám (prodlužování kladélka či zvýšení jeho pevnosti).

Bejlomorky a žlabatky

V našich podmínkách se nejčastěji potkáte s hálkotvornými organismy ze skupiny bejlomorek, což jsou drobní dvoukřídlí (dospělci dosahují kolem 2–3 mm) tvořící hálky zejména na bylinách, a dále se žlabatkami, což je skupina blanokřídlých parazitoidů, která přešla k fytofágní (rostlinné) výživě larev druhotně.

Žlabatky tvoří hálky nejčastěji na dřevinách. Mezi nejznámější patří žlabatka růžová (Diplolepis rosae), která parazituje na divoce rostoucích růžích (Rosa spp.). Samičky těchto žlabatek kladou vajíčka do mladých pupenů (někdy žilek listů) růží. Kladoucí samice vpraví společně s vajíčky do rostliny chemické látky, jež nastartují růst hálky, a larvy pak na pupen dál chemicky působí tak, že se z pupenu začne vytvářet hálka.

Tato hálka je nápadně střapatá a zprvu zelená, později zčervená a po ukončení růstu larev dřevnatí a hnědne. Přestože má tato hálka na sobě nápadné výběžky, hostí mnoho různých parazitoidů (opět patřících mezi blanokřídlé), kteří se vyživují na larvách původce nebo na larvách inkvilinních žlabatek (Periclistus brandtii). Inkvilinní druh sám hálku nevytváří, ale klade svá vajíčka do již vytvořených hálek a v těch se poté živí vznikajícími rostlinnými pletivy.

Evoluční laboratoř

V larvách žlabatek růžových nalezneme larvy různých druhů parazitoidů z nadčeledi chalcidek, jejichž dospělci jsou sice malé (často velikostně do 5 mm), ale přenádherně kovově zbarvené vosičky – např. krásenka šípková (Torymus bedeguaris) a kovověnka růžová (Pteromalus bedeguaris). Dále na ní mohou parazitovat larvy další krásenky (Glyphomerus stigma) či lumka (Orthopelma mediator). Všechny zmíněné druhy jsou tzv. monofágní, tj. vyvíjí se pouze na larvách žlabatek růžových. Žlabatku růžovou i žlabatku inkvilinní může ohrožovat i chalcidka Eupelmus urozonus, což je naopak druh vysoce polyfágní, vyvíjející se i na jiných žlabatkách třeba na dubech.

I žlabatka inkvilinní má své parazitoidy, kteří ji napadají a vyvíjí se pouze na ní. Z mnoha lze jmenovat třeba tmavku (Eurytoma rosae) nebo další kovověnku (Caenacis inflexa). Při pohledu na všechny výše jmenované parazitoidy je patrné, že některé samičky mají dlouhé kladélko a kladou hlouběji do již vzrostlejších hálek a některé mají kladélko krátké, přizpůsobené na kladení do menších hálek nebo larev žijících v hálce blíže povrchu (většinou žlabatka inkvilinní).

Z výše uvedených důvodů jsou zrovna hálky žlabatek růžových velmi dobrou ukázkou toho, jak složitý mikroekosystém vlastně hálky představují a jaké boje na život a na smrt se v nich mohou odehrávat. Ve studiu těchto tzv. tritrofických vztahů (hostitelská rostlina – hálkotvorný parazit – jeho parazitoid) jsme teprve na začátku, ale již teď je jasné, že celý systém je výborná evoluční laboratoř, kde se neustále každý musí přizpůsobovat a bránit každému.