Zahrada na křižovatce

Uplynulo již více než století od chvíle, kdy byl dokončen přesun rostlin z bývalé Universitní botanické zahrady na Smíchově do dnešní lokality Na Slupi: ke kolaudaci nové zahrady došlo v roce 1900. Na Slupi ovšem nebyla žádná „zelená louka“. Pozemek koupil již roku 1842 kníže Rohan pro Společenskou zahradu, v níž poté bujel parkový a výstavnický život. Stáří nejstarších stromů se proto odhaduje na 140–150 let. Jde zejména o lapinu jasanolistou (Pterocarya fraxinifolia) uprostřed dolních expozic před skleníkem, ale i o některé mohutné duby či trpasličí samčí strom jinanu (Gingko biloba ‚Praga‘), přezdívaný Goethovo ginkgo (pro velkého básníka bylo ginkgo symbolem přátelství a věnoval mu jednu ze svých básní).

Nebudeme se zde dlouze zabývat historií, některé věci je ale nutné zmínit. Třeba fakt, že zahrada byla od počátku rozdělena vejpůl: na německou a českou část, stejně jako Karlo-Ferdinandova univerzita. A to až do května 1945! Obě části měly své skleníky a další identické expozice, nakonec každá měla svůj zahradnický (rovněž identický) bytový domek – česká Na Slupi 16 (dnešní ředitelství BZ) a německá Benátská 4 (dnešní klub Mrtvá ryba a školka Rybička). Německé skleníky vzaly za své 14. února 1945 při omylném americkém náletu na Prahu (společně s kostelem v Emauzích) a už nikdy nebyly obnoveny, české získaly několika rekonstrukcemi dnešní podobu. Podrobně (a velmi zdařile) je minulost zahrady zachycena v knize Univerzitní botanické zahrady v Praze v letech 1775–1945, a my se proto raději budeme zabývat živou přítomností.

Aktuální cíle

Cílů zahrady je celá řada, především však učit, učit, učit (studentstvo všech stupňů). A samozřejmě být vzděláním i potěchou pro kulturní veřejnost. Ovšem jsme „research university“, a proto se i zahrada musí významně podílet na výzkumech, zejména ve vegetační ekologii a populační biologii. Kde jinde dochází k tolika obvyklým i neobvyklým vzájemným interakcím? A jsme fakultní: takže nezanedbáváme ani výzkum a propagaci „živoků“, geologii (geopark), rostlinnou fytochemii (přečtěte si mnohé cedulky) a v první řadě ochranu přírody.

Staré a nové

Rodinným stříbrem zahrady je expozice zvaná Středoevropská květena ve vstupní části zahrady podél skleníků až k budově Benátská 2, kde sídlí katedra botaniky a Ústav pro životní prostředí. Dolní část pod rozložitou lapinou se nazývá Háj, horní velká „skalka“ s umělou jeskyní Karlštejn. Ta byla zbudována ze 40 vagonů hlubočepského vápence v roce 1904. Název „Středoevropská“ je trochu zavádějící: ve skutečnosti je tomu tak, že původně šlo o expozici Československá květena, ale po rozdělení státu to působilo poněkud podivně, a tak byl zvolen neutrální termín, ačkoliv slovenských druhů je tam skoro polovina.

Současná podoba většiny ostatních expozic vznikala od „devadesátek“. Doporučeníhodné jsou Vodní a bahenní rostliny na poslední terase nebo Písčina za budovou Benátská 2, v části zvané obvykle „Biologie“, protože v padesátých létech zde bylo oddělení morfologie a biologie rostlin. Ale téměř vše ostatní se změnilo.

Hodně věcí se seběhlo zejména v posledních letech. Proč zrovna tehdy? Inu, koncem roku 2015 vyšel po mnoha letech průvodce po zahradě, který měl dokumentovat status quo a platit delší dobu. Ale „kytky“ jsou objekty vrtošivé, tak trochu hynou a množí se, jak samy chtějí. A u lidí je tomu zrovna tak: najednou se začaly rodit nápady a po nich expozice. A s těmi bychom se zde měli krátce seznámit.

Skleník

Začněme skleníkem: v rekonstruované podobě je mu již přes 20 let, ale srovnáme-li jeho popis v průvodci se současným stavem, téměř nezůstal kámen na kameni. Cykasový skleník byl přeměněn na koncepční skleník obsahující staré evoluční skupiny. Najdeme zde ovšem zástupce všech skupin výtrusných cévnatých včetně tropických stromových kapradin, exotickou rostlinu prutovku nahou (Psilotum nudum) i nejstarobylejší jehličnany z čeledi Araucariaceae, dominující na jižní polokouli.

Sukulentní expozice se rozvíjejí posledních 10 let a neskromně je možno říci, že představují asi nejmodernější část skleníku. Vedle zachování „výukové“ expozice hlavních sukulentů z čeledí Cactacee, Aizoaceae, Euphorbiaceae a dalších upoutají pozornost zejména geografické expozice polopouštních a pouštních tropických formací: (1) Jihoamerická Castinga a Chaco, (2) Jihoafrický Namaqualand a Namibie, (3) Neprobádaná východní Afrika, (4) Malé Karoo, (5) Jihovýchodní horská Afrika, a to vesměs s dominantami těchto rostlinných formací.

V tropickém skleníku s asymetricky posazeným dominantním jezírkem s Victoria cruziana se na první pohled nezměnilo mnoho. Ale prošel rovněž geografickou restrukturalizací tak, aby byly společně reprezentovány rostliny deštných lesů západní Afriky, vlhkého Madagaskaru, tropy jihovýchodní Asie a Střední a Jižní Ameriky. A skleník má zvenčí i svou opravdu „výkladní skříň“ v podobě masožravek za sklem, kde můžeme vidět jak rašeliništní rosnatky, tak špirlice nebo sukulentní tučnice.

Pod otevřeným nebem

Letního návštěvníka jistě zaujme „přenosná“ expozice subtropických rostlin v parteru zahrady. I ona je v novém hávu geografických částí a brzy snad i na písečném podloží (zatím je ho polovina), kde se s rostlinami velmi dobře manipuluje. Bonusem je trvalá venkovní expozice subtropických květen. Ta vznikla náhodou před 20 lety, kdy se roztrhl sud pod cedrem himálajským (Cedrus deodara), který byl na zimu pravidelně převážen do skleníku, a nezbylo než mu dát na vybranou: buď zakoření a přežije, nebo zahyne. A jaký je to dnes pěkný strom, i s lavičkou ve svém stínu!

A protože podnebí je v Praze opravdu mírnější, pojďme si představit výčet těchto v posledních třech letech zřízených expozic: (1) Austrálie – temperát Nového Zélandu až kontinentální Austrálie, (2) Jižní Amerika – Patagonie a vysokohoří Chile a Argentiny, (3) Severní Amerika – pouště jihozápadu USA, (4) Asie – subtropické lesy Japonska a Tchaj-wanu, (5) Afrika – Dračí hory, (6) Evropa – západní Středozemí. Skoro dost, nemyslíte?

Výkladní skříní rekonstrukce venkovních expozic se chce stát nově zbudovaná expozice květeny rašelinišť a slatinišť. Pro takovou expozici je nejdůležitější půda a voda a tomu byla věnována obzvláštní pozornost: slatina byla získána ze stavebních prací významné polabské slatinné rezervace Hrabanov, a rostlinný pokryv je proto směřován k zachycení polabských slatin jako celku. Jde o biotop, který socialistické zemědělství a meliorace téměř vymýtily. Rašelinišť je u nás více, přesto jsme se zaměřili na spřátelené Třeboňsko. Jak půda, tak rostlinstvo pochází většinou z přechodových rašelinišť této oblasti. A protože v rašelinných rezervacích je obvyklé mít návštěvnický povalový chodník, máme ho také. A bytelný!

Skalky

Zcela byla rekonstruována vedlejší Hadcová skalka včetně nového kamene. Hadcových specialistů není mnoho, a tak hostí i obyčejné rostliny. V současnosti na ní probíhá záchranný program endemické kuřičky hadcové (Minuartia smejkalii).

Karpatské skalce se dříve říkalo Stará německá skalka, protože leží v bývalé „německé“ části zahrady. Zarůstající bylinkovou skalku s dřevinnými exoty jsme prosvětlili a vybudovali dva nové pahorky z vápence a žuly, abychom mohli demonstrovat alpinskou vegetaci; a ta je v mělká alpinské půdě velmi závislá na podkladu a jeho pH.

A poslední – nově je vyřešen design expozice Užitkové rostliny, kde se setkáme s léčivkami, potravinami, olejninami, textilními rostlinami a v neposlední řadě jedovatými rostlinami. A všechny mají informační cedulky a mnohá doplnění, nalezitelná přes QR kód v mobilních telefonech!

Nyní už zbývá jen zbytečně neotálet a vstoupit.

Spoustu dalších informací najdete na webových stránkách www.bz-uk.cz.