Uhynulé vydry odhalují znečištění řek

Jako vrcholový predátor vodních ekosystémů je vydra citlivým indikátorem kvality životního prostředí – toxické látky, které se hromadí v její potravě, se ukládají i v jejím těle. Aby však mohli vědci tyto informace získat, potřebují pomoc veřejnosti – nálezy uhynulých vyder jsou pro výzkum zásadní. Každý nález může pomoci. Pokud najdete uhynulou vydru, dejte nám vědět. Jak postupovat, najdete v přiloženém plakátu, případně na webu www.vydryonline.cz.

Zatímco v minulém století vedlo znečištění vod k téměř úplnému vymizení vyder z české přírody, dnes se jejich populace obnovila. S nástupem nových chemických látek však vzniká otázka: Hrozí vydrám, a nejen jim, opět nebezpečí? Odpovědi hledají vědci napříč Českem – a k výzkumu potřebují pomoc veřejnosti.

„Těla uhynulých vyder jsou pro nás zásadním zdrojem informací. Pomáhají nám zjišťovat, jaké látky se vyskytují v životním prostředí a jaké riziko představují pro volně žijící živočichy,“ vysvětluje Lukáš Poledník ze společnosti ALKA Wildlife. o. p. s., která se dlouhodobě zabývá výzkumem vyder v české krajině. „Každé tělo poskytuje cenné údaje – o zdravotním stavu zvířete, výskytu nemocí, reprodukci, a především o přítomnosti toxických látek.“

Na problematiku znečištění vod upozorňuje i historie. „Jednou z hlavních příčin dramatického úbytku vyder ve 20. století bylo znečištění životního prostředí organochlorovými insekticidy (například DDT), polychlorovanými bifenyly (PCB) nebo těžkými kovy,“ připomíná Lukáš Poledník.

Společný výzkum ALKA Wildlife, o. p. s., Univerzity Karlovy a Univerzity Pardubice ukazuje, že ani v 21. století nejsou řeky bez problémů. Analýzy tkání uhynulých vyder odhalily zvýšené koncentrace rtuti, kadmia i olova – a v některých případech přímo spojitost mezi kontaminací a úhynem zvířete. „V dalších letech plánujeme vytvořit komplexní prvkový profil na základě stanovení více než 50 prvků přítomných v archivovaných tkáních,“ říká Lenka Husáková, odbornice na analytickou chemii z Univerzity Pardubice.

Zvláštní pozornost vědci věnují tzv. „věčným chemikáliím“ – per- a polyfluoroalkylovým organickým sloučeninám (PFAS), které se v přírodě prakticky nerozkládají. „PFAS látky mají schopnost bioakumulace – tedy hromadění v tělech živočichů, zejména těch na vrcholu potravního řetězce, jako je vydra,“ upozorňuje Jaroslav Semerád z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. „Naše první analýzy ukazují, že nejčastěji se vyskytuje látka PFOS, která je přitom regulována už 15 let.“