Herbářové sbírky – živé archivy biologické rozmanitosti

Snad nejznámějším dílem tohoto druhu je Mattioliho herbář. Záhy po svém vydání v Itálii byl roku 1562 publikován i v českém překladu Tadeáše Hájka z Hájku pod názvem Herbář neboli bylinář. V 16. století vznikají (například v Itálii) první herbáře v tom smyslu, jak je chápeme dnes – tedy kolekce vylisovaných a usušených rostlin, uspořádané podle určitého systému.

Herbářové doklady (položky) obsahují kromě nalepené rostliny také herbářovou schedu, což bývá vložený lístek s nezbytnými informacemi. K nim patří místo a datum sběru a jméno sběratele, ne vždy ale bývá uvedeno jméno taxonu (taxon je jednotka systematického třídění organismů, například druh nebo poddruh). Někdy sběratelé připojují i další důležité poznámky, třeba typ stanoviště, nadmořskou výšku, početnost druhu na lokalitě, detaily důležitých znaků, u parazitických druhů typ hostitele a podobně. Některé herbářové sbírky spravují také kolekce semen, plodů, vzorků dřeva a rostlinných vláken, případně trojrozměrné objekty v lihu či v jiných konzervačních tekutinách.

Veřejné herbářové sbírky jsou specializované botanické instituce, které jsou součástí muzeí, botanických zahrad, univerzit nebo jiných výzkumných pracovišť. O jejich provoz se starají takzvaní kurátoři. Dnes je ve světě zhruba 3400 veřejných herbářů, spravujících odhadem 350 milionů položek. Tyto sbírky jsou evidované v takzvaném Index Herbariorum (dříve vydávaném knižně, nyní též na webu sciweb.nybg.org/science2/IndexHerbariorum.asp). Index Herbariorum přiděluje oficiální zkratku každému herbáři splňujícímu jisté podmínky, například počet položek v daném herbáři. Pražské univerzitní sbírky mají mezinárodní kód PRC, sbírky Botanického oddělení Národního muzea kód PR.

Hlavním posláním herbářových sbírek je dokumentace rostlinné rozmanitosti neboli diverzity. Slouží k uložení jediných uchopitelných dokladů svědčících o badatelské činnosti (nicméně řada položek pochází i od neprofesionálních botaniků a obecně zájemců o přírodu). Z herbářů umíme zjistit, kdy, kde a kým byl daný taxon sbírán. Tyto kolekce jsou proto nepostradatelnou pomůckou pro klasifikaci rostlin, výzkum jejich geografické distribuce, tvorbu lokálních či národních flór a atlasů rozšíření. Mají nevyčíslitelnou kulturní, historickou i vědeckou hodnotu.

Díky tomu, že herbáře představují hmatatelné doklady, je lze opakovaně studovat a na základě nových poznatků případně i revidovat určení jednotlivých druhů. Existuje nespočet případů, kdy po pečlivé revizi chybně určených nebo neurčených položek byly nalezeny taxony nové pro určité území či stát, nebo byly dokonce pro vědu popsány zcela nové taxony. Srovnávací sbírky semen a plodů jsou pak nepostradatelné k určování paleobotanických a archeobotanických vzorků, které nám pomáhají pochopit historické změny vegetace, život našich předků, zdomácňování i šlechtění kulturních a užitkových plodin.

Protože herbáře obsahují časoprostorovou informaci, jejich studium nyní zažívá nebývalou renesanci. Hojně se využívají při studiu změn flór a vegetace, zejména v souvislosti s globálními klimatickými změnami, či při výzkumu rychlosti biologických invazí. Z herbářových položek umíme například zjistit, kdy a kde byl druh nepůvodní pro danou oblast prvně pozorován a jak se šířil nebo šíří dál. S pomocí těchto údajů můžeme předpovídat budoucí vývoj a přijímat nezbytná opatření zamezující dalšímu šíření problematických rostlin.

V mnoha případech jsou dnes herbářové doklady to jediné, co mají botanici k dispozici. Řada druhů rostlin totiž na naší planetě již vyhynula a jejich počet bohužel nadále stoupá. To se týká i území naší republiky a v několika případech dokonce i endemitních (jinde nerostoucích) taxonů.

Neméně důležitý je význam herbářů při rekonstrukci fylogenetických vztahů, tedy evoluce rostlin, neboť poskytují materiál na izolaci DNA. Herbáře se také využívají ke studiu časových změn znečištění prostředí: v rostlinných vzorcích lze například stanovit obsah těžkých kovů.

Nejcennějšími položkami každého herbáře jsou takzvané typy, jež sloužily k popisu nových taxonů. Podle mezinárodního kódu botanické nomenklatury, který kromě jiného stanovuje i pravidla pro publikaci nových taxonů (včetně druhů), je nezbytné uvádět také herbářovou instituci, kde je uložen příslušný typ – herbářový doklad vymezující daný taxon. Ačkoli jsou herbářové sbírky archivní instituce, podobně jako muzea, jsou to tedy zároveň vědecká pracoviště, přístupná hlavně pro odbornou veřejnost.

Za rok založení univerzitních herbářových sbírek v Praze považujeme rok 1775, kdy profesor Josef Gottfried Mikan založil rovněž pražskou botanickou zahradu na Smíchově. V roce 1882 dochází k rozdělení dosavadní Karlo-Ferdinandovy univerzity na českou a německou část. Roku 1898 se sbírky stávají součástí německé univerzity a stěhují se do nově postaveného objektu ve Viničné ulici, zatímco česká univerzita začíná budovat své herbářové sbírky nanovo v budově v Benátské ulici. Obě kolekce byly za druhé světové války evakuovány na zámek v obci Kout na Šumavě. Po válce a po zrušení německé univerzity byly sloučeny a převezeny do Benátské ulice v Praze, kde se na katedře botaniky Přírodovědecké fakulty UK nalézají dodnes.

Svým stářím i velikostí (kolem 2,5 milionu položek cévnatých rostlin, mechů, lišejníků, hub, ale také semen a plodů) se Herbářové sbírky Univerzity Karlovy řadí mezi 25 nejvýznamnějších herbářů světa a mezi deset nejdůležitějších, které spravují univerzitní pracoviště. Za nejcennější části sbírek můžeme považovat nejstarší kolekce z druhé poloviny 18. století a dále několik desítek tisíc typových dokladů.

Mezi mimořádně vědecky i historicky hodnotné patří například typová kolekce bratří Preslů, zahrnující sběry Tadeáše Haenkeho z Jižní Ameriky z konce 18. století – což je mimochodem badateli nejvíce žádaný materiál. Jsou zde uloženy také další významné staré herbáře, jako je Schmidtův, Tauschův, Sieberův či Rohrerův. Z novějších, ale přesto velmi cenných částí typové kolekce lze jmenovat Velenovského herbář z Bulharska či herbář G. Becka z území bývalé rakouské monarchie (zejména Bosny a Hercegoviny) z konce 19. století.

Herbáře Univerzity Karlovy můžeme bez nadsázky označit za živé archivy biodiverzity. Důkazem je neustálý zájem badatelů o jejich studium. Ročně je navštíví nebo si materiál absenčně vypůjčí několik desítek vědců z celého světa – nepočítaje desítky studentů a domácích badatelů. Celkový počet konzultovaných položek se odhaduje na 100 000 ročně!

I přes některé problémy, s nimiž se musejí herbáře potýkat a které limitují jejich rozvoj a provoz (nedostatek prostoru a kvalifikovaných pracovních sil, zastaralé či nedostatečné vybavení), patří herbářové sbírky zcela jistě ke kulturně-historickému dědictví Univerzity Karlovy. Dědictví, které zavazuje.

– – –

Text Patrik Mráz, Michal Štefánek a Jiří Hadinec.

Autorem fotografií je Viktor Sýkora, fotograf a vědecký pracovník. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a pracuje na 1. lékařské fakultě UK. Věnuje se volné fotografické tvorbě, především mikrofotografii. Několik let působil jako hostující fotograf Divadla pod Palmovkou. Jeho práce byly publikovány doma i v zahraničí (National Geographic USA, American Photography, Photo, Scientific American, EMBO Journal, Science, Magazín fotografie, PhotoArt a další). Svou tvorbu dosud prezentoval na devíti autorských výstavách a na řadě skupinových výstav. V roce 2009 vydalo nakladatelství Academia knihu jeho fotografií s názvem Tajemství rostlin. Více se o autorovi dozvíte na www.viktorphoto.eu.