Diváci musí vidět, že vás to baví

V roce 2005 vznikla v Anglii mezinárodní soutěž FameLab. Každý její účastník musí během tří minut vysvětlit porotě a divákům nějaké vědecké téma. Prezentace musí být fakticky správná, srozumitelná, a navíc zábavná. České národní kolo letos vyhrál Jiří Dolanský, student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.

Co jste si pomyslel o kritériích, zejména o tříminutovém limitu?

Nepřišlo mi to vůbec bláznivé. Když jsem loni viděl semifinále, zalíbilo se mi, jak se vědci snaží představit lidem svoji práci zábavným způsobem. A tři minuty jsou někdy hrozně dlouhá doba.

Porotu i diváky jste zaujal vystoupením Láska mezi borany. Ukazujete v něm, že tyto látky potřebují ke vzájemnému soužití specifické podmínky. Podle čeho jste vybíral téma?

Borany, což jsou sloučeniny boru a vodíku, zkoumám v Ústavu anorganické chemie AV ČR. Scénku pro české finále jsem sestavil podle své bakalářské práce. V semifinále jsem předtím soutěžil s vystoupením nazvaným Bor vs. bakterie.

Jak vítězná prezentace vznikala?

Finálová se rodila hůře – myslel jsem si, že nejlepší nápady jsem vyčerpal v semifinále. Ale česká pobočka British Council, která soutěž organizuje, připravila pro finalisty speciální víkendové školení s lektory z Anglie. Malcolm Love z BBC nás učil o řeči těla a pedagog dramatu Jat Dhillon vysvětloval, jak scénku zvládnout herecky. To mi hodně pomohlo.

Co jste se na školení dozvěděl?

Například že dobré vystoupení musí začínat silnou větou, která zaujme. Napadla mě spousta věcí od pohádky s Krtečkem až po „lásku“ mezi chemikáliemi. V řeči těla je zase důležité, aby gesta měla důvod a nebyla zbytečná. Rovněž nám poradili, že když držíme pomůcku, měli by mít diváci čas si ji dobře prohlédnout.

Jak dlouho jste vystoupení připravoval?

Semifinálové čtrnáct dní, finálové asi týden. Nejdříve jsem si napsal osnovu úvodu. Napadaly mě všelijaké vtipy, metafory a náznaky. Hodně mi pomáhala přítelkyně, která všechno slyšela několikrát v různých verzích. Když něčemu nerozuměla, hledal jsem jiný výraz. Třeba termín reverzibilně jsem nahradil slovem vratně. Má stejný význam, ale je srozumitelnější. Nejvíc jsem piloval výslovnost, správnou dikci, a kde udělat pauzu, aby publikum přesně rozumělo každému slovu.

Je to tak trochu herecké vystoupení?

Určitě.

Kdo viděl kompletní scénku jako první?

Semifinálovou sestra s mamkou a přítelkyně, později spolužák a můj vedoucí diplomové práce. Finálovou prezentaci viděla jenom přítelkyně, pro ostatní to byla novinka.

Jak reagovali?

Vzhledem k tomu, že nejsem talent na kreslení a manuální práci, ocenila rodina moji výrobu pomůcek.

V čem spočívá tajemství, jak zaujmout laika vědeckou tematikou?

Důležité je nadšení. Také se musíte na lidi dívat, nemluvit příliš odborně, dávat různá přirovnání a kontrastní příklady. Ale hlavně musí diváci poznat, že vás baví o tématu přednášet.

Herci obvykle zaměří pozornost na jednu osobu, aby nemuseli vnímat masu lidí v publiku. Dělal jste to podobně?

V semifinále jsem byl velmi nervózní, tam jsem pohledem přelétával po celém hledišti a na nikoho se nesoustředil. Po víkendovém školení s Angličany jsem už pohled soustřeďoval na různá místa v publiku, aby měl každý divák pocit, že to říkám jemu.

Co kdybyste zahlédl, že někdo zívá nebo se nudí?

To se naštěstí nestalo, vnímal jsem úsměvy a zájem v očích.

Jaká byla nálada v zákulisí?

Při semifinále jsme ještě jeden druhého neznali, seznámit se nám podařilo až na víkendovém školení. V zákulisí jsme pak probírali, jak je kdo nervózní, a trochu si pomáhali slivovicí od moravských soutěžících. Celkově to bylo super, panovala pohodová atmosféra.

Vítězstvím v národním kole jste si zajistil postup na světové měření sil v anglickém Cheltenhamu. Tehdy jste řekl: „Ať se Cheltenham těší…“ Co jste tím myslel?

Byl jsem v euforii z výhry a ze splnění svého cíle dostat se na světové finále. Těšil jsem se na nové nápady a na získání mnoha kontaktů, ať už v oblasti popularizace vědy, nebo třeba studia. Byla to moje první cesta do zahraničí s vědeckým programem.

Jak jste v Anglii uspěl?

Celkem přijelo dvacet jedna vítězů národních kol, deset z nich pak postupovalo do užšího finále. Já jsem bohužel vypadl v rozřazovacím kole. Trochu mě dostala nervozita. Mluvil jsem rychleji, než jsem chtěl. Taky angličtinu jsem neovládal tolik jako ostatní, takže jsem měl problém odpovídat plynule na doplňující otázky poroty. Tohle všechno mě stálo postup.

Který z finalistů vás nejvíce zaujal?

Vítěz světového finále Fergus McAuliffe z Irska. Vysvětloval, jak jeden druh lesní žáby z Kanady dovede přes zimu zastavit tlukot srdce a na jaře ho zase obnovit. Inspiroval se pohádkou. V ruce držel model obojživelníka a ukazoval, že když žába v zimě spí, neprobudí ji ani polibek princezny.

Jaký ohlas měla soutěž ve Velké Británii?

Obrovský – letošní finále sledovalo asi 900 lidí v sále a živě se přenášelo přes internet. Ale dozvěděl jsem se, že největší show probíhá v Egyptě. Tam vysílá národní kolo v přímém přenosu televize a tento rok ho vidělo 3,5 milionu diváků. Jak mi vysvětlila egyptská soutěžící, sehnala místní British Council silného sponzora, který platil rozsáhlou reklamní kampaň. Naopak v Rakousku se letos přihlásilo tak málo soutěžících, že příští rok se země FameLabu asi nezúčastní.

Co vám přinesla účast na světovém finále?

Hodně nových kontaktů s dvaceti lidmi z různých států. Dostal jsem i nabídky předvést svoje vystoupení v Čechách a v zahraničí. Získal jsem rovněž další zkušenosti, jak přitažlivě a srozumitelně představovat vlastní výzkum.

Někomu může tříminutové vystoupení připadat jako instantní podoba vědy, nad níž lidé nemusí moc přemýšlet…

Prezentace musí být zjednodušená, aby téma pochopili také laici. Když je přednášející zaujme, možná začnou chodit na jeho příští přednášky, zároveň si mohou vyhledávat další informace na internetu. To je jeden z cílů soutěže – vzbuzovat zájem o vědecká témata.