Odkud pocházejí hadi štíhlovky?

Na základě největšího rozšíření v Asii se vědci již dříve předpokládali, že jejich původ je asijského kontinentu. Z které části Asie ale přesně pocházejí a jak se rozšířili do ostatních oblastí? Touto otázkou se zabýval výzkumný tým z Katedry Zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy pod vedením Jiřího Šmída.

Vědci analyzovali 19 druhů užovek na základě jejich DNA, ze které následně vytvořili fylogenetický strom. Čím podobnější je DNA, tím jsou užovky příbuznější. Výsledky ukázaly, že před miliony lety žil jejich společný předek v oblasti dnešní Indie a okolních regionů. Dalším důležitým zjištěním bylo, že migrace z původního prostředí neproběhla jen jednou, ale hned několikrát. Tento proces studie označuje jako opakované západní disperze, což znamená šíření organismů do nových prostředí. Z Asie se tak hadi dostali na Blízký východ, do Evropy a Severní Afriky, kde se přizpůsobili místním podmínkám.

První migrace proběhla přibližně před 19,9 miliony let, kdy se předek dnešních druhů rozdělil na dvě skupiny. Před 18,6 milionu let se pak oddělily tři hlavní linie a korunové skupiny (všechny dnes žijící skupiny) vznikly před 15,8 milionu let. Studie poukazuje především na čtyři hlavní linie nazvané jako plinii, ventromaculatus, florulentus a karelini.

K šíření štíhlovek na západ pravděpodobně přispěla i změna klimatu a geografie, jako je proměna teploty, vlhkosti a vznik pouští. Důležité bylo také obnovování pevninských mostů, což umožnilo přesun živočichů mezi Arábií a Afrikou.

Zajímavým zjištěním bylo i to, že skutečná geografická vzdálenost neukazuje genetickou příbuznost. To znamená, že blízcí příbuzní mohou být i užovky žijící v oblastech daleko od sebe. Výsledky také ukázaly, že štíhlovky jsou opravdu monofyletickou skupinou, což znamená, že zahrnuje společného předka a všechny jeho potomky (na rozdíl od parafyletické, která zahrnuje jen některé potomky).

Výzkum tedy popisuje, jak se organismy mohou šířit do nových oblastí a jak vznikají nové druhy díky změnám prostředí. Dále také ukazuje, jak správně využívat moderní genetické metody pro studium evoluce a biogeografie.