Ze života pavouků, díl 6. - křižák podkorní

Křižáci patří díky svým kruhovým dvourozměrným sítím mezi nejznámější pavouky. Takové sítě se odborně označují jako kolové a skládají se z několika typů pavučinových vláken. Každý z těchto druhů vláken je produkovaný z jiných snovacích žláz – některé žlázy produkují pavučiny pevné a méně pružné, které tvoří základní kostru sítě, jiné tvoří příchytné terčíky, kterými je pavučina přidržována k podkladu, z jiných žláz se tvoří lepivá vlákna k lapání kořisti a další žlázy využívá samice ke stavbě kokonu. Křižáci mají ze všech pavouků nejvíce typů snovacích žláz, a to osm až devět.

Při číhání na kořist obvykle sedí mírně nad středem sítě a vnímají signály, které se z chycené kořisti směrem k pavoukovi šíří po radiálních vláknech pavučiny.  Většina křižáků svou síť staví každý den novou, přičemž starou sežere a takto ji recykluje. Nemusí proto průběžně opravovat přetrhaná vlákna a čistit pavučinu od různých nečistot. Křižák podkorní loví v noci, takže s přípravou nové sítě začíná navečer, načež ji ráno sežere a odchází do úkrytu. Tento druh je obvykle zbarven tmavohnědě, s bíle proužkovanýma nohama a se skvrnou s vlnitým okrajem na zadečku. Zaměnitelný je s velmi vzácným křižákem rašelinným (Nuctenea silvicultrix) a některými křižáky rodu Larinioides.

Ačkoli jsou jeho přirozeným biotopem světlé lesy, setkáme se s křižákem podkorním zcela běžně na člověkem vytvořených habitatech, jakou jsou různě dřevěné konstrukce typu pergoly, ploty či palubkové podbití. Životní cyklus je víceletý, páření probíhá na podzim a samice po přezimování vytváří v úkrytu pod kůrou plochý kokon.