Z Albertova až k pramenům Amazonky - Profesor Bohumír Janský vede hydrologický výzkum v českém pohraničí i v horách Asie a Ameriky

Práci geografa si mnozí přestavují jako nudné vysedávání nad historickými mapami. Příběh profesora Janského je ovšem jasným důkazem, že to tak není. Za svými geografickými cíli putuje často oblastmi, které lidská noha navštěvuje jen zřídka, a čelí při tom mnohým nebezpečím. Na počátku všeho byly rodokapsy od dědečka spolu s knížkou o českých cestovatelích. V ní byla stať o jezuitském misionáři Samuelu Fritzovi a jeho cestě k pramenům Amazonky.

Z obyčejného venkovského kluka světoznámým geografem

„Hele, Mirčo, tady je něco o gaučích, pastýřích divokých stád, mohlo by tě to zajímat,“ byla věta, kterou slyšel Bohumír Janský jako malý kluk od svého dědy, když mu dával první rodokaps o Jižní Americe. Profesor Janský pochází ze zemědělské rodiny z Mladotic, která s cestováním ani s geografií neměla nikdy nic společného. Jeden jeho dědeček byl velkostatkář, druhý kulak. Coby desetiletý kluk si liboval ve čtení rodokapsů, jimiž ho zásoboval dědeček velkostatkář, a snil o cestování. Maminka s ním však měla úplně jiné plány – měl z něj být veterinář. Maminčiny sny ale zhatili dva profesoři z gymnázia v Plasích, které navštěvoval. Všimli si totiž jeho zájmu o biologii a zeměpis a upozornili ho, že tyto dva obory může spojit dohromady studiem na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy.

„Nechtěl byste jet do Peru?“

Životem Bohumíra Janského se táhne neuvěřitelný sled náhod. I za objevem pramenů Amazonky stojí náhoda. „Nechtěl byste jet do Peru?“ zeptala se ho jednoho dne roku 1989 sekretářka zahraničního oddělení fakulty. Nešlo však o nabídku romantického výletu do této jihoamerické země. Na poslední chvíli onemocněl komunistický funkcionář, který se měl zúčastnit cesty oficiální delegace do Peru. Po letech neúspěšných žádostí o vycestování do Latinské Ameriky, o níž na fakultě přednášel, aniž by ji kdy navštívil, zněla tato otázka Bohumíru Janskému jako rajská hudba.

Nikdo tenkrát netušil, že to bude začátek jednoho z největších geografických objevů 21. století – století satelitů a navigací, kdy se domníváme, že z geografického hlediska již není co objevovat. Na letišti v Limě totiž čekal profesor Carlos Peñaherrera del Aguila, renomovaný peruánský geograf a odborník na Amazonku, s nabídkou přednáškového pobytu na několika peruánských univerzitách. Cesta do amazonského pralesa a k pramenům největší řeky světa mohla začít.

Jste typickým příkladem splněných klukovských přání, kdy se sny stanou realitou. U vašich badatelských začátků byla kniha s příběhem o jezuitském misionáři Samuelu Fritzovi a o jeho putování k pramenům Amazonky. Fritzova mapa ze sklonku 17. století sloužila ještě 300 let. Máte v knihovně tuto knížku, nebo ji nahradila modernější literatura?

Kniha Čeští cestovatelé, v níž napsal profesor Josef Kunský i stať o českých jezuitech, je klasickým dílem uloženým v Základní geografické knihovně Přírodovědecké fakulty UK na Albertově. I dnes je zdrojem velké inspirace. Myslím, že pro geografy a další přírodovědce může být neobyčejně vzrušující vydat se po stopách cestovatelů, kteří před dvěma či třemi sty lety podnikali nebezpečné výpravy do neznámých končin světa.

Vaše expedice vyžadují dobrou fyzičku. Jak se udržujete v kondici?

Celé mládí jsem doma na venkově pravidelně fyzicky pracoval a sportoval. Více než patnáct let jsem pobíhal po fotbalových hřištích v západních Čechách, kde jsem hrál krajskou soutěž. Hodně mně daly i pobyty na Bajkalském jezeru v tvrdých podmínkách Sibiře. V posledních letech těžím z pravidelných návštěv peruánských And a středoasijského pohoří Ťan-Šan. Měsíce po návratu z velehor pak cítím dobrou kondici i v Praze.

V jednom z mnoha rozhovorů jste řekl, že ze studijních důvodů jste se nechal na dva týdny vysadit na opuštěný ostrov. Jaké byly vaše první myšlenky poté, co loď zmizela za obzorem? A jaké jste měl s sebou vybavení?

Ten ostrov nebyl zcela opuštěný. Bylo to na Bajkalském jezeru a mými společníky byli dva studenti ornitologie, kteří tu tři měsíce pracovali na svých diplomových pracech. Nové pro mě tehdy bylo, že veškerou obživu jsme si museli buď ulovit ve vodě Bajkalu, nebo v tajze.

Vašimi badatelskými projekty se prolíná snaha ochránit přírodní zdroje. Plníte tím přesně vědecké poslání, tedy využít vědecké poznatky v praxi ve prospěch lidstva. Není to ale kolikrát boj s větrnými mlýny?

Je samozřejmě těžké vnímat rozsáhlé negativní zásahy člověka do přírody, zvláště v rozvojovém světě, aniž bychom mohli okamžitě pomoci či nějak ve prospěch přírody zasáhnout. Když jsem například poprvé přednášel v peruánské Limě vodní hospodářství, vyvážely se pevné odpady z tohoto velkoměsta o 7 milionech obyvatel do koryta řeky a na mořské pobřeží. V přednáškách jsem to tvrdě kritizoval a poučoval studenty o skládkovém hospodářství i čistírnách odpadních vod.

Jednoduché to nebylo ani během hluboké totality třeba na Bajkale, kdy jsem musel přihlížet, jak odpady z výroby celulózy jsou zaváděny přímo do vod tohoto jedinečného jezera. Jsem však optimista. Soustavný tlak na politiky a vzdělávání mladé generace musí přinést pozitivní výsledky. Ty se nakonec dostavily i v Limě a na Bajkale.

Jak se vlastně určuje, který z mnoha potoků je pramenem Amazonky?

Rozhodujícím kritériem je délka toků, na druhém místě se bere v úvahu plocha jejich povodí a třetí v pořadí je průtok vody. Množství protékající vody je zapotřebí porovnávat v období nejnižších průtoků, kdy některé řeky například v suchých oblastech na jihu Peru zcela ztrácejí vodu. Pro expedice je z tohoto důvodu nejvhodnější zimní období jižní polokoule, čili naše letní měsíce.

Jaké jste měli pro tento výzkum vybavení?

Při obou našich expedicích jsme byli vybaveni velmi dobře. Už dlouho spolupracujeme se švýcarskou firmou Leica, která nám poskytla přesné geodetické přístroje. Průtoky vody měříme za pomoci hydrometrických vrtulí německé firmy Ott. Zcela běžná je práce s družicovými a leteckými snímky i s nejmodernějšími navigačními přístroji GPS.

Dnes u pramenů Amazonky existuje dokonce automatická klimatická stanice Přírodovědecké fakulty UK, vybavená satelitním přenosem dat. Leží ve výšce 5 050 metrů nad mořem, takže je nejvýše položenou stanicí v Peru. Rovněž zde pracují dvě automatické hydrologické stanice, které zaznamenávají vodní stavy každou půlhodinu.

Publikování poznatků o pramenech Amazonky provázely poněkud nevědecké, skoro až silně emoční reakce vědců z USA, kteří nechtěli výsledky vaší expedice uznat. Necitovali je ani ve článcích, které vydávali. Jak to tehdy bylo?

Tehdy jsme prožívali těžké chvíle. Když 14. prosince 2000, půl roku po naší poslední úspěšné expedici, vyhlásili představitelé National Geographic Society na tiskové konferenci v New Yorku, že objevili prameny Amazonky, okamžitě jsme reagovali přes novinářské agentury. Psal jsem i dopis prezidentovi této renomované společnosti, na nějž jsem však nikdy nedostal odpověď. Nechápal jsem, jak nám to mohli američtí geografové udělat, když jsme se před tím domluvili na spolupráci. Podotýkám, že k našemu setkání došlo v horském údolí řeky Lloquety blízko pramenů Amazonky, kam Američané přiletěli vrtulníkem, zatímco my jsme údolí po dokončení expedice právě opouštěli.

Celá záležitost měla však zajímavé zakončení, i když až po 10 letech. Na konferenci Asociace amerických geografů ve Washingtonu v roce 2010 jsem přednášel o pramenech Amazonky. Ještě před zahájením mé přednášky ke mně přistoupili tehdejší naši „soupeři“ a omluvili se za vyhlášení „svého“ objevu pramenů. Obdržel jsem také dar – kravatu s motivem historické mapy Jižní Ameriky. Teď máme v recenzním řízení v americkém vědeckém časopisu společnou publikaci.

V souvislosti s vaším objevem vyvstala i otázka financování takto velkých vědeckých projektů. Když jste po úspěšné expedici, která stála 300 tisíc korun, odcházeli z údolí Lloquety, narazili jste na výpravu financovanou National Geografic, jež měla rozpočet v řádech milionů dolarů. Větší finanční možnosti jí však byly nakonec k ničemu – pěšky ji předstihli zapálení vědci s instantními polévkami v batohu. Nedávno podnikl amatérský badatel James Cameron sestup na dno Tichého oceánu, kam měla zamířit spíše ryze vědecká expedice než movitý hollywoodský režisér. Co si myslíte o vlivu peněz na významné, a tedy finančně náročné, výzkumné aktivity?

Asi by bylo příliš pokrytecké, kdybych řekl, že vědecké nadšení nebo okouzlení atraktivní přírodou může kompenzovat nedostatek peněz na solidní práci. Obojího je jistě zapotřebí. Bez dostatečných financí bychom dnes nemohli ani pravidelně navštěvovat výzkumné lokality, které máme v našich pohraničních horských oblastech, natož pak v dalekém zahraničí.

Je mi jasné, že moje role jako vedoucího katedry je do značné míry manažerská a publikační úspěšnost mého týmu i celé katedry je velmi ovlivněna naší úspěšností v získávání grantových projektů. Česká republika už dnes nemůže plně pokrýt finanční požadavky moderního výzkumu. Je potřebné se stále více orientovat na další zdroje peněz v rámci Evropské unie i mimo ni.

Objevení pramenů Amazonky je mediálně atraktivní téma. Poněkud však zastiňuje další předmět vašeho zájmu, jímž je sledování vlivu klimatických změn na odtávání ledovců a na přírodní katastrofy. Tyto výzkumy provádíte v Kyrgyzstánu nebo v Peru. Jak se český vědec dostane k bádání v Jižní Americe či v Kyrgyzstánu?

V Kyrgyzstánu jsme aktivní od roku 2005, kdy jsme spolu s privátní českou firmou Geomin začali řešit první projekt české rozvojové spolupráce s názvem „Monitoring vysokohorských ledovcových jezer a ochrana obyvatelstva před katastrofálními následky povodní vzniklých průtržemi morénových hrází“. Zaměřujeme se tedy na ledovcová jezera a nebezpečí jejich protržení. Po třech letech jsme získali projekt návazný, nyní pokračujeme v horách Ťan-Šanu s projektem NATO, kde vedu mezinárodní tým badatelů z Česka, Kanady a Ruska.

V Kyrgyzstánu jste vybudovali českou stanici pro výzkum ledovců. Jak se staví takový domeček ve výšce 3 650 metrů nad mořem, kde většina z nás už jen lapá po dechu?

V rámci projektů vznikla stanice Adygine mezi ledovcovými splazy. Největší zásluhu na její stavbě má náš partner z jihlavské firmy Geomin doktor Michal Černý. Ten zajišťoval náročnou organizaci prací včetně vládního vrtulníku, který dopravil stavební materiál. Problémem stanice je určitě její nadmořská výška. Potenciální badatelé k ní musí pěšky či na koňském hřbetu vystoupat z 1 800 metrů nad mořem. Ne každý je ochoten to podstoupit. Přesto věřím, že bude mezinárodní vědeckou komunitou využita.

Bavíme se o problematice ochrany a záchrany přírodních zdrojů ve světě. Jak to ale vypadá u nás?

Doma je můj hydrologický tým také velmi aktivní. Společně s kolegou docentem Langhammerem se nám podařilo vytvořit kvalitní výzkumný záměr s velkým potenciálem v praktických aplikacích. Jde hlavně o protipovodňovou ochranu a problematiku hydrologického sucha, které nás v budoucnu pravděpodobně čeká.

Od roku 2006 budujeme síť automatických hydrologických a klimatických stanic s dálkovým přenosem dat. Zaměřili jsme se na pramenné oblasti toků v českých pohraničních horách, protože řadu problémů lze řešit právě zde. Naši kolegové pracují rovněž na dalších hydrologických a vodohospodářských tématech, jako je výzkum jezer, revitalizace vodních ekosystémů, ochrana vod před znečištěním či vodní eroze.

Máte ještě nějaká nesplněná přání?

Snad už jen působení na renomované zahraniční univerzitě. Jinak jsem rád na své fakultě i v České republice a jsem pyšný na tým lidí, který mě obklopuje. Chci být dlouho svěží, abych mohl pokračovat ve vědecké a pedagogické práci a vychovávat své syny.

prof. RNDr. Bohumír Janský, CSc.

- Vedl expedice Hatun Mayu v letech 1999 a 2000. Ty jako první na světě určily a změřily hlavní pramenné toky Amazonky a vytvořily hydrologické i geologické mapy tohoto území.

- Ve výzkumu se specializuje na hydrografii, limnologii, ochranu vod před znečištěním a analýzu rizikových přírodních procesů.

- Je nositelem nejvyššího státního vyznamenání Peru s titulem Komtur. Obdržel rovněž Cenu ministra životního prostředí vlády ČR za celoživotní práci pro životní prostředí.

- Od roku 1990 je zapojen do německo-českého projektu Labe zaměřeného na kvalitu vody. V České republice pracuje na protipovodňových opatřeních, rozšiřuje automatické měřicí stanice na pramenné toky přítoků Labe a propaguje vrácení niv řekám.

- Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy učí především hydrologii, oceánografii, ochranu vod a geografii Latinské Ameriky.

- S manželkou Evou má syny Martina (12) a Adama (5). Z prvního manželství má dceru Zuzanu (36).