Málo známí obyvatelé jeskyní

Při slově jeskyně se někomu vybaví draci či loupežníci, méně romantickým lidem pak medvědi či jejich pravěcí lovci. Skutečnost je taková, že jeskyně dnes poskytují životní prostor mnoha organismům – možná nepříliš nápadným, zato však velmi zajímavým.

Podzemní ekosystémy

Asi nejrozšířenějšími „nájemníky“ jsou bakterie, vláknité houby, řasy a sinice. Poslední dvě skupiny se pod povrchem nemohou živit svou obvyklou fotosyntézou, tedy využívat energii slunečního světla. Jdou proto cestou heterotrofie neboli výživy organickými látkami. V jeskyních žijí také živočichové. Kromě netopýrů a někde i obojživelníků či ryb jsou to především bezobratlí.

Svým obyvatelům poskytují jeskyně poměrně stabilní prostředí, hlavně pokud jde o vlhkost a teplotu. Na druhou stranu zde panuje nedostatek nebo totální absence světla. Nabídka potravy je proto redukovaná. Chybí pochopitelně zelené rostliny a následně i jejich konzumenti (herbivorové). Převládají saprofágové – druhy živící se odumřelou organickou hmotou, která vzniká v jeskyních nebo je do nich splavována. Nezastupitelnou roli hrají také jejich predátoři.

Jeskyně mohou být vytvářeny vodou, a to většinou v měkkých horninách, nejčastěji v oblastech s dominantním vápencem či dolomitem. Známe ovšem i jiné podklady provrtané podzemními prostory; pak hovoříme o nekrasových jeskyních. V řadě případů osidlují organismy rovněž štoly vyhloubené člověkem při těžbě rud a jiných minerálů.

Plejáda bezobratlých

V České republice najdeme poměrně dost jeskyní, jejich fauna je ovšem velmi chudá. Důvodem je vývoj našich krasových oblastí v minulosti. S postupem na jih Evropy bohatost jeskynní fauny roste. Platí to hlavně o Chorvatsku, Slovinsku, Rumunsku, Francii, Itálii, Řecku, Španělsku a Rusku. Významné krasové oblasti existují také na jiných kontinentech, například v Japonsku, na Novém Zélandu, v Austrálii, Thajsku nebo Venezuele.

České a moravské podzemí hostí spíše světloplaché živočichy, ne vždy striktně vázané na jeskyně. Nicméně již na Slovensku – ve Slovenském a Tisovském krasu, v Dobšinské jeskyni a podobně – potkáváme specializovanější druhy. Saprofágy zde zastupují třeba suchozemští stejnonozí korýši (latinsky Isopoda), dobře známé svinky a stínky. Živí se zejména rostlinnými zbytky splavenými do jeskyní a tuto potravní specializaci si zachovávají bez ohledu na geografii. Stejnou potravu najdeme v jejich střevě jak na Slovensku, tak třeba v Rumunsku.

Dalšími jeskynními živočichy jsou mnohonožky (Diplopoda). Kromě rostlinných zbytků konzumují hlavně mikroskopické houby. Podobný jídelníček mají některé skupiny chvostoskoků (Collembola). Bakterie požírají jednak chvostoskoci z jiných skupin, jednak roztoči pancířníci (Oribatida), kteří často obývají hromady netopýřího trusu.

Neobyčejní tvorové, překvapivé objevy

Z jeskyní známe i zcela specializované konzumenty. K nim patří například štírenky (Palpigradida). Docent Kováč se svým týmem z košické Univerzity Pavla Jozefa Šafárika je nedávno objevil v Ardovské jeskyni ve Slovenském krasu. Jde o pavoukovce, tedy příbuzné štírů, pavouků či roztočů. Jejich enormně vyvinuté chelicery (klepítka) zdobí jakési třásně, které asi slouží ke shrabování nárostů mikroorganismů, alespoň v Ardovské jeskyni.

Podle výsledků analýzy střev jsou potravou slovenských štírenek kupodivu sinice. Ty známe jako fotosyntetizující organismy závislé na slunečním světle. Jak jsme ale zmínili výše, vyskytují se také v jeskyních, kde přešly na heterotrofní způsob života. Sinice jsou evolučně velmi staré organismy s mnoha přizpůsobeními, k nimž patří také schopnost změnit fyziologické procesy při zachování morfologie buňky. Heterotrofie pro ně asi není velkým problémem. Díky své přizpůsobivosti mohou žít i v prostředí s extrémními teplotami či vlhkostí a také za nedostatku nebo absence světla. Štírenky z různých oblastí se nicméně mohou lišit svým jídelníčkem. V chorvatských jeskyních se zřejmě živí jako predátoři.

Na Slovensku a dále na jihu se můžeme v podzemí setkat s dravými brouky střevlíky. Díky pobytu výhradně pod kameny a v jeskyních zcela ztratili oči. Orientují se proto nápadně zvětšenými chlupy, jež slouží jako hmatové receptory. Typickým zástupcem je rod Duvalius, poměrně hojný například ve Slovenském krasu. Směrem na jih Evropy se počet jejich druhů zvyšuje. Jeskynní střevlíci vynikají širokým zadečkem, ve srovnání s hrudí jakoby zduřelým.

Totéž lze pozorovat u mrchožroutů, dalších brouků hojných v jeskyních na jih od ČR. Asi nejznámějším z takto vypadajících brouků je Hadesia vasiceki. Podobný vzhled má druh Radziella styx, který se dostal dokonce na poštovní známky Chorvatska. Soudí se, že oba druhy filtrují mikroorganismy z vodního filmu, přítomného například na povrchu krápníků. Ze Slovenska a odjinud známe ještě další jeskynní predátory – štírky. Štírek Neobisium slovacum vyniká extrémně dlouhýma nohama i klepítky a orientuje se rovněž hmatem.

Fauna temných vod

Zcela specifický biotop stojící na přechodu mezi půdou a jeskyní představuje takzvaný intersticiál. Jde o prostředí podzemních pramenů, proudících často velmi hluboko pod povrchem (hloubka 40 metrů není žádnou vzácností). Většina lidí ani netuší, že pod jejich nohama proudí skutečné potoky či řeky. Na druhé straně je člověk dovede využívat ve svůj prospěch, zejména prostřednictvím artéských pramenů či vrtů.

Hranice mezi jeskynním a intersticiálním prostředím bývá tenká. Dokladem je třeba slepý korýš rodu Niphargus, příbuzný dobře známého vodního blešivce (Gammarus). Tohoto živočicha lze nalézt v nejrůznějších podzemních pramenech krasových oblastí, v jeskynních jezírkách, ale i v povrchových vývěrech, jak dosvědčují nálezy z východních Čech či severní Moravy. Podobný výskyt má mnohoštětinatec Troglochaetus beranecki, který žije na Moravě jak v krasových vodách, tak v intersticiálu.

Intersticiál má rovněž své stálé obyvatele. Vyznačují se typickými znaky podzemních bezobratlých: jsou slepí, mají dlouhé smyslové chlupy, málo sklerotizovaný povrch těla a světlé zbarvení. Originálním českým objevem je drobný korýšek bezkrunýřka slepá (Bathynella natans), která dala základ řádu korýšů pojmenovanému bezkrunýřovci (Syncarida). Profesor Vejdovský (1849–1939), slavný český zoolog a rektor Univerzity Karlovy, popsal tento druh podle dvou jedinců, jež vylovil ze studně v pražské Karmelitské ulici.

O bezkrunýřce kolovalo mnoho zkazek, včetně té, že oba exempláře se kdysi ztratily v pracovně pana profesora. Loni ovšem magistr Petr Dolejš, student katedry zoologie na Přírodovědecké fakultě UK, objevil jeden preparát bezkrunýřky ve sbírkách Národního muzea. Českému vědeckému prvenství se tak vrátil i hmatatelný doklad.

Brouci z podzemních pramenů

Zvláštní biotopy intersticiálu hostí ještě mnoho dalších živočichů. Z Bílých Karpat a jiných oblastí Slovenska je třeba znám slepý předožábrý plž Alzoniella slovenica. Doktor Vojen Ložek jej našel i u nás v blízkosti Loun. V intersticiálu žijí také brouci, konkrétně drobní potápníci ze skupiny Bidessini (čeleď Dytiscidae).

Éra jejich objevování začala druhem Siettitia balsetensis v krasu jižní Francie. Tento potápník se liší od svých příbuzných z povrchu podlouhlým tvarem těla, absencí očí a dlouhými smyslovými chlupy. Jeho nálezem odstartoval výzkum v řadě krasových oblastí – a náhle se vynořovaly druhy do té doby nevídané, ale všechny podobně stavěné. Patří k nim Morimotoa phreatica z Japonska, Phreatodessus hades a Kuschelhydrus phreaticus z Nového Zélandu nebo Haideporus texanus z USA. Evolučně starobylejší ve srovnání s potápníky je patrně další druh, japonský Phreatodytes relictus.

Všechny tyto brouky spojuje několik znaků. Hlavním je záhadná přítomnost husté sítě vzdušnic (trachejí) v tenkostěnných krovkách. Jde možná o speciální dýchací orgány důležité pro život v podzemních pramenech, kde se potápníci nemohou nadechovat nad hladinou jako v povrchových vodách. Dalším znakem je zvláštní rozmístění čípkovitých smyslových orgánů na povrchu těla, které zřejmě vnímají proudění vody. Obecně se přijímá teorie, že potápníci pronikli do podzemí již dávno – a to z povrchu přes přechodný biotop, v němž dodnes některé druhy žijí. Jedná se o vodní proudy tekoucí paralelně s řekami či potoky pod jejich břehy.

Náš stručný přehled může pouze ilustrovat zvláštnost podzemního světa z hlediska jeho osídlení, ekologie a biologie jeho obyvatel. Važme si této ne vždy viditelné, pro někoho prapodivné, ale významné složky naší i světové přírody. A važme si také nezanedbatelné stopy české vědy v ní.