Baví mě bourat stereotypy

Jan Svatoš, fotograf a režisér dokumentárních filmů, dostal neobvyklý nápad. Společně s manželkou a přáteli odjeli do Keni, kde natáčeli film kamerou více než 60 let starou. Výsledkem jejich čtyřicetidenní výpravy je snímek Africa obscura, který získal ceny na několika mezinárodních festivalech.

Nyní Jan Svatoš připravuje další snímek o Africe, nazvaný Archa světel a stínů. Náš rozhovor probíhal stylově pod palmami ve skleníku Botanické zahrady Přírodovědecké fakulty UK.

Co vás přivedlo k zájmu o Afriku?

V dětství určitě knihy a filmy, například Lvice Elsa. Později mě zaujalo, že Afrika sice leží blízko Evropy, ale vnitrozemí tohoto kontinentu jsme poznali až v 19. století. Do té doby zajímalo Evropany jenom pobřeží, které obeplouvali při cestách do Indie. Zároveň mě baví bořit stereotypy, například zažitý termín černý kontinent.

Sny o Africe má asi každé dítě, ale jak vás napadlo filmovat zvířata starou kamerou?

Během studií na FAMU mě ve skriptech upoutalo pár vět o Martinu a Ose Johnsonových. To byli manželé z USA, kteří odjeli do Afriky na počátku dvacátých let minulého století, kdy vrcholilo lovecké vybíjení lvů, slonů i dalších velkých zvířat. Místo pušek vzali kamery a fotoaparáty a v severní Keni natočili několik filmů a pořídili desítky úžasných fotek.

Fascinovala mě jejich snaha bourat mýty o agresivních zvířatech; fakticky se stali zakladateli současné ochrany přírody. Zároveň mě zaujala možnost vcítit se do toho, co prožívali – podle indiánského přísloví „nesuď nikoho, dokud jsi nechodil tři měsíce v jeho mokasínech“. Tak jsme v roce 2010 sbalili staré foťáky, přenosnou temnou komoru, kameru na kliku a vydali se na stejná místa jako Johnsonovi.

Neměl jste obavu, že letitou technikou, bez teleobjektivu a podobných vymožeností, nic pořádného nenatočíte?

Kromě přístrojů na film jsme vezli taky digitály, protože jinak by náš dokument ani nemohl vzniknout. Obě technologie mají klady i zápory. Se staršími přístroji třeba nedokážete zachytit zvířata v akci. Natáčeli jsme kamerou značky Bolex z padesátých let; měla pohon na péro a vydržela běžet 25 vteřin, pak jste museli péro znovu natáhnout. Pořád riskujete, že nějaký úžasný okamžik propásnete.

Výhodou je nezávislost na elektřině – můžete točit, dokud máte materiál. Jako bonus jsme pociťovali opravdovou radost, když se nám i přes komplikované technické a klimatické podmínky podařilo udělat dobrou fotku nebo záběr.

Jste během focení tak zaujatý, že nevnímáte okolí?

To se mi stalo během první cesty do Afriky, když jsem u jezera fotil čápy marabu. Při pohledu do fotoaparátu nevidíte celkovou situaci, takže jsem si nevšiml, že v okolí polehává hodně krokodýlů. V hledáčku se zdáli být dost daleko – přitom leželi dva metry ode mne. Jeden na mě vystartoval, já se lekl a ještě stačil rychle zareagovat.

Jak mi později došlo, udělal jsem chybu, když jsem šel fotit sám. Od té doby vím, že je dobré mít společníka, který sleduje okolí a upozorňuje na nebezpečí.

Filmy natáčíte s manželkou. Vy jste režisér, ona je kameramanka. Jak se při natáčení domlouváte, když nevíte, co ona právě vidí v hledáčku?

Za tu dobu, co spolu pracujeme, už má představu o mých vizích. Většinou jdu při natáčení za ní, sleduji okolí a hlídám bezpečnost. Zároveň vidím, jestli na jiném místě, než kam míří kamera, neprobíhá něco ještě zajímavějšího. Pak nám k domluvě stačí pár slov, lehký dotyk ruky nebo pohyb hlavy.

Martin Johnson se musel s kamerou bez teleobjektivu přibližovat ke zvířatům co nejblíže a před šelmami ho chránila manželka s puškou. Kdo při natáčení starým vybavením chránil vás?

Agresivita zvířat byl jeden z předsudků, které Johnsonovi cíleně vyvraceli. Když přijeli v roce 1921 poprvé do Afriky, znali místní přírodu jenom z vyprávění lovců. A ti útočnost zvířat rádi zveličovali, aby více vynikla jejich odvaha. Jak blízko vás zvířata pustí k sobě, záleží na lokalitě. Někde utečou, sotva vás ucítí, jinde přijdou až k autu, protože jsou na vozidla zvyklá.

Do severní Keni jezdí na rozdíl od jižní části země dost málo turistů. Je tam vyprahlá krajina a jednou z nemnoha oblastí, kde zůstaly pralesy, je vyhaslá sopka Marsabit. Díky této izolovanosti se zvířata tolik nebála lidí. Ale například slony jsme natáčeli z maskovaného úkrytu u jezera v kráteru sopky.

Vybavíte si nějaký okamžik, kdy jste měl strach?

Při jedné ze svých prvních cest jsem v Botswaně zažil preventivní útok slona. Řidič našeho vozu jel příliš rychle a vytočil motor do vysokých obrátek. Zaburácení vyděsilo slonici a ta se za námi rozběhla. Naštěstí jsme dokázali ujet. Podobné zážitky má určitě řada lidí – když je ale vyprávějí doma v Evropě, vylíčí zvíře jako nevyzpytatelného agresivního tvora, který napadá člověka skoro na každém kroku. Tak potom vznikají hospodské historky o nebezpečí číhajícím v Africe.

Zažil jste taky chvíle radosti?

Největší radost jsem měl při objevu místa, kde si Johnsonovi postavili fotokomoru. Vnímal jsem to jako komunikaci přes propast času. Byl to úžasný pocit stát tam, kde pobývali Martin a Osa Johnsonovi. Radost jsem prožíval také při výstupu na horu Mt. Kenya. Potřebovali jsme záběry lobelek, velmi vzácných rostlin vyšších než člověk. Povedly se, přestože nás cestou zastihla sněhová bouře.

Jindy jsme natočili lovícího geparda. Podařilo se to díky tomu, že jsme dokázali odhadnout, jak se zvíře zachová. Jako fotograf se ale raduji i v situacích, kdy nic nevyfotím. Radost pociťuji, když se něco naučím, když vnímám vůně, zvuky, …

Jak na vaše filmové záběry reagovali místní vesničané?

Šetřili jsme zdroje elektřiny, takže jsem jim denní práce nepředváděli. Ale velice se jim líbily fotografie pořízené Johnsonovými ve 20. letech minulého století – třeba letecké snímky Mt. Kenya, druhé nejvyšší hory Afriky. V domorodém jazyce se jmenuje Zářivá, kvůli bílému ledovci na vrcholku. Dnes už tam ale žádný led není. Zaujaly je i fotografie z výcviku zeber Grévyho k tahání povozů a k jízdě pod sedlem, což uměl jeden britský farmář usazený v Keni.

Vesničané rovněž obdivovali snímky tisícových stád slonů nebo dopravní ruch v hlavním městě Nairobi. Tam jsou teď ulice skoro pořád ucpané, ale Johnsonovy snímky zachytily jen několik aut a pár drožek. Dnešním domorodcům se také líbily velmi ozdobné masky kmene Kikujů. Ti v současné době tvoří vládnoucí vrstvu v zemi, ovšem tohoto postavení dosáhli jen proto, že se vzdali svých tradic.

Po filmu Africa obscura vznikl dokumentární esej divoČINY. To byla vaše reakce na náš vztah k velkým šelmám?

Ano, protože my Češi často odsuzujeme lidi, kteří zabijí v Africe vzácné zvíře, a hned je označujeme za barbary. Na hrdiny si hrajeme, pokud k zabíjení dojde někde daleko. Ale když se do Česka začali vracet vlci nebo rysi, nebyli vždy a všude vítáni.

Proto jsem udělal dokumentární esej, který ukazuje, že divočina je kulturní fenomén. Točíme o něm filmy, píšeme knihy, obdivujeme ho, a přitom s ním máme problémy. Já ale nechci člověka jen hanit a dívat se na něj jako na mor. Africká zkušenost mě dovedla ke zjištění, že v čím vzdálenější cizině člověk něco zažije, tím větší má šanci pochopit domácí dění.

Jak jste při natáčení filmu divoČINY spolupracoval s Přírodovědeckou fakultou UK?

Námětem filmu jsou lidi, kteří zasvětili život návratu zubra, vlka a rysa do naší přírody. Snímek vznikl ze setkávání se zajímavými lidmi a poznávání jejich pohledů na věc. Dokázali mě zaujmout svým posláním. Za Přírodovědeckou fakultu se na filmu podílel profesor Stanislav Komárek. Fascinuje mě, jak dokáže vědecké poznatky obohatit o filosofii. Jeho myšlenky jsou nesmírně trefné, vyslovené s nadhledem a vtipem. Proto s ním rád spolupracuji.

Během další návštěvy Keni jste natáčeli dokument Archa světel a stínů. Proč jste dali filmu tak zvláštní název?

Protože fotografie a filmové záběry manželů Johnsonových vznikly jako dar budoucím generacím – abychom nezapomněli, kde jsou naše kořeny, a ptali se, zda jsou všechny naše minulé kroky ospravedlnitelné.

Johnsonovi vytvořili jakousi kinematografickou archu, v níž přebývají stíny lidmi vyhubených zvířat i zmizelých kultur. To vše vzniklo v době, kdy v Africe neexistovaly národní parky a lvice Elsa ještě nebyla na světě. Náš celovečerní dokument Archa světel a stínů veřejnosti poprvé představí tento odkaz v novém kontextu.

Při práci na Arše jste se zúčastnili také hlídky proti pytlákům nosorožců. Jak to probíhalo?

Celý den jsme strávili se strážci přírodní rezervace. Všímají si jakékoliv změny. Vědí, že otisk boty, který nepatří nikomu z nich, nebo odhozený nedopalek cigarety jsou alarmující a svědčí o přítomnosti cizího člověka. Pokud pytlák pronikne přes elektrický ohradník, musí být v rezervaci delší dobu, aby mohl nosorožce pozorovat a poznat jejich zvyky.

Nejvíc práce mají strážci za úplňku, kdy pytláci vyrážejí na lov. Hlídači jsou proto vybaveni přístroji na noční vidění. Zvířata lze nejčastěji zastihnout u napajedel – jednou jsme u vody pozorovali až osm nosorožců. Podobně to asi museli vidět Johnsonovi.

Kdyby strážci objevili pytláka, co udělají?

Můžou ho i beztrestně zastřelit. Nosorožci jsou zákonem chráněni jako to nejcennější, co v Keni mají. V hlavním městě Nairobi stojí pomník asi stovky strážců, kteří padli při boji s pytláky.

Zvířat v Africe ubývá taky vinou pytláků. Jaký na ně máte názor?

Příroda je tam pod obrovským tlakem. Na úpatí hory Marsabit dnes žije 30 000 obyvatel – za Johnsonových to bylo 300. V období sucha zahánějí místní lidé dobytek k napajedlům do národního parku, což se nesmí.

Ale věc je složitější. Koncept ochrany přírody je víceméně náš západní výmysl. Dokážu se vžít do role vesničana, kterému třeba slon zničí políčko. Neschvaluji, že ho zastřelí, ale mám pro to pochopení. Rolník a jeho rodina můžou umřít hlady, a je tedy velmi těžké jednání domorodců soudit.

Západní filmy často končí hláškou, že budoucnost zvířat je nejistá, protože tlak lidí je veliký. Místní vláda by se měla snažit kompenzovat škody způsobené zvířaty a najít nějakou zlatou střední cestu.

Na čem nyní pracujete a co chystáte do budoucna?

Dokončujeme film Archa světel a stínů, který bude mít premiéru na jaře 2017. Velký zájem o uvedení tohoto devadesátiminutového snímku mají pořadatelé festivalů u nás, v USA i v jiných zemích. A další plány? Uvažuji o filmové eseji, která by byla sondou do naší kulturní paměti.