Málo známí obyvatelé prvohorních moří II.

Tento článek volně navazuje na text z roku 2014, ve kterém jsme vám představili graptolity, skolekodonty a chitinozoa. Dnes se podíváme na tři další, kdysi druhově bohaté skupiny živočichů.

Marrellomorfní členovci

Jde o pozoruhodnou skupinu prvohorních členovců. Chitinovou vnější kostru neměli zpevněnou uhličitanem vápenatým, proto se jejich zkameněliny nacházejí pouze na místech, kde byly mimořádně příznivé podmínky pro fosilizaci. Příkladem takových lokalit jsou například známé burgesské břidlice v Kanadě, ale také některá naleziště v Čechách.

Marrellomorfní členovci dostali jméno podle rodu Marrella, který objevil a popsal americký geolog Charles D. Walcott již na počátku minulého století.

V dnešním pojetí zahrnují marrellomorfní členovci dvě skupiny – Marrellida (obr. 1A) a Acercostraca (obr. 1B). Do první z nich patří již zmiňovaný kambrický rod Marrella, dále ordovický rod Furca a devonský Mimetaster. Tyto rody měly protáhlé tělo a malý hlavový štít se dvěma nebo třemi páry dlouhých trnů.

Do druhé skupiny patří rody Skania a Primicaris z kambria, Enosiaspis z ordoviku, Xylokorys ze siluru a Vachonisia z devonu. Na rozdíl od marrellidů mají zástupci skupiny Acercostraca tělo kryté velkým oválným nebo srdčitým štítem.

Dřívější studie předpokládaly, že marrellomorfní členovci plavali nad mořským dnem, podobně jako někteří dnešní korýši.

V současnosti se ale paleontologové domnívají, že druhy ze skupiny Acercostraca byli spíše obyvatelé dna a žili podobně jako dnešní ostrorepi. Představitelé skupiny Marrellida se pravděpodobně zdržovali v těsné blízkosti mořského dna a požírali drobné organické částečky.

Neobvyklý tvar těla těchto živočichů motal paleontologům hlavu prakticky od prvního nálezu rodu Marrella. Během uplynulých sta let byli řazeni do příbuzenstva různých skupin členovců, například trilobitů nebo korýšů. Rod Furca (obr. 1C), který je známý také z Čech, byl jednu dobu dokonce považován za larvální stadium ostnokožce.

Současné analýzy kladou marrellomorfní členovce na začátek linie vedoucí k takzvaným mandibulátům – tedy ke skupině, do níž patří korýši a hmyz (tzv. Pancrustacea), stonožky a mnohonožky (Myriapoda).

Konulárie

Konulárie měly tenkou jehlancovitou nebo kuželovitou schránku. Ta byla tvořena především fosforečnanem vápenatým a dosahovala délky až několika desítek centimetrů.

Schránka má u svého ústí trojúhelníkovité laloky, které byly za života jedince zřejmě pohyblivé. Na povrchu jsou schránky opatřeny různým žebrováním (obr. 2C), rýhováním nebo granulací (drobnými hrbolky).

Konulárie nacházíme výhradně v mořských usazeninách. Většina druhů byla vrcholem schránky nejspíš připevněna k mořskému dnu, případně ke schránkám jiných živočichů. Komůrky, které měly některé druhy ve vrcholových částech schránky, jsou interpretovány jako ústrojí nadnášející živočicha ve vodě.

Konulárie se pravděpodobně živily planktonem a drobnými organickými částečkami, jež naháněly chapadly k ústnímu otvoru.

Kam tyto pozoruhodné organismy evolučně patří, zůstávalo dlouho záhadou. Dříve je vědci řadili mezi plže nebo hlavonožce a někteří badatelé dokonce předpokládali, že se jedná o samostatný živočišný kmen. V současné době je obecně přijímáno, že konulárie jsou žahavci blízce příbuzní medúzovcům (Scyphozoa).

První zkameněliny připomínající konulárie známe už z nejmladších starohor (Vendoconularia z doby asi před 630 miliony lety). Jejich příslušnost k této skupině však zůstává poněkud nejistá.

Prokazatelně se konulárie objevují ve „svrchním“ kambriu asi před 490 miliony lety. Největšího rozvoje pak dosahují během následujícího ordoviku a siluru. Poslední zástupci vymírají zhruba před 220 miliony lety v triasu, tedy na samém počátku druhohor.

Eokrinoidní ostnokožci

Eokrinoidi patří mezi starobylé skupiny ostnokožců, které obývaly moře na začátku prvohor. Tito vymřelí živočichové bývají někdy nazýváni pralilijice, protože stavbou těla vzdáleně připomínají skutečné lilijice. S nimi však mají pramálo společného a podle současných poznatků jsou řazeni do vyhynulé skupiny Blastozoa.

Tělo eokrinoidních ostnokožců je obvykle členěno na tři části: brachioly, téku a stonek. Brachioly jsou dlouhé, úzké a nevětvené přívěsky vybíhající z téky, jimiž eokrinoidi získávali potravu. Téku tvoří desítky až stovky destiček, které mohou být uspořádány v prstencích nebo zcela nepravidelně.

Také stonek je složen z jednotlivých destiček, nazývaných kolumnálie. Na konci stonku může být u některých druhů vyvinut přisedací aparát sloužící k upevnění jedince na mořském dně.

Eokrinoidi žili v mělkých mořích a většinou vyhledávali pevnější písčité dno, ke kterému se přichycovali. Potravu získávali filtrací drobných organických částeček z vody.

První eokrinodi se objevují ve „spodním“ kambriu. Během „středního“ kambria prodělali velký rozvoj a představovali jednu z dominantních skupin tehdejších ostnokožců. Od „svrchního“ kambria jejich druhová rozmanitost klesá; poslední zástupci vymírají v siluru.

Na českém území se tito ostnokožci vyskytují poměrně hojně v horninách „středního“ kambria. V ordovických horninách jsou už jejich nálezy vzácnější.

Mezi významné české zástupce patří kambrický rod Lichenoides (obr. 3A), který jako jediný eokrinoid nemá vyvinutý stonek, a dále Akadocrinus (obr. 3B) nebo Vyscystis. Z českého ordoviku jmenujme důležitý rod Ascocystites, jehož zbytky se nacházejí v křemencích letenského souvrství.