Komunitní zahradničení v Praze

Zatímco zahrádkové osady byly typické i pro mnohá města východní Evropy, trend komunitních zahrad se zde začíná objevovat až v poslední době. Jana Spilková z katedry sociální geografie a regionálního rozvoje ukazuje na příkladu Prahy, jaké jsou podobnosti a rozdíly se zmíněnými kolébkami daného fenoménu.

Zhruba od 70. let se začaly formovat americké komunitní a městské zahrady tak, jak je známe dnes. Mnoho aktivních obyvatel měst začalo „zespoda“ budovat tyto zahrady a demonstrovat tak právo na prostor svého města a jeho smysluplné využití. Kromě cíle zlepšení prostředí se postupem času přidávaly další – pěstování zdravých potravin, lokální produkce potravin bez nepříznivých environmentálních dopadů, potravinová soběstačnost, zapojení etnických menšin, problémové mládeže apod.

Napřič americkými městy tak existuje velmi široká škála zahrad z hlediska jak jejich velikostních či organizačních charakteristik, uplatněných postupů hospodaření, tak paleta demografických a socioekonomických charakteristik v nich působících zahrádkářů. Samotná komunitní zahrada pak často tvoří centrum sousedského soužití v dané lokalitě a generuje další sousedské akce a pozitiva pro komunitu.

První projekt městské zahrady v Praze započal v roce 2012, v roce 2016 to již bylo projektů šestnáct. Paradoxem Prahy ale je, že na jednu stranu mizí z mapy města klasické zahrádkářské kolonie, které jsou nahrazovány bytovou a komerční výstavbou, popř. chátrají, a na straně druhé vznikají nové projekty komunitního zahradničení.

S představiteli jednotlivých komunitních zahrad v Praze byly provedeny rozhovory. Otázky se týkaly charakteristik zahrady a komunity, motivací, které vedly k založení zahrady, i očekávání zahradníků do budoucnosti. Členové pražských komunitních zahrad jsou nejčastěji mladší lidé mezi 25 a 40 lety, zejména matky s dětmi, kromě dvou zahrad jsou obvykle členy i cizinci. Pěstuje se v samostatných pytlích či záhoncích, ale i na společných záhonech.

Nejčastějšími motivacemi pro založení zahrad byla touha vylepšit neuspokojivý stav daného prostředí a za druhé pak zlepšit vztahy mezi sousedy, a to společným úsilím, vytvořením místa setkávání. Mezi další motivace lze zahrnout samotné pěstování plodin a vlastní seberealizaci a rekreaci. V Severní Americe nebo západní Evropě, měla přitom daleko zásadnější postavení mezi motivacemi produkce jídla a potravinová suverenita. V Praze je tedy velmi důležitá funkce zahrady právě jako místa setkávání. Grilování, koncerty, workshopy, slavnosti, lekce jógy atd. - to jsou další druhy akcí, které se v zahradách konají.

Pro budoucnost zahrad je, obdobně jako ukazují zkušenosti ze zahrad v Severní Americe, nejdůležitější držet všechny členy motivované a s chutí podílet se na společném projektu. V opačném případě se pak právě rozpad komunity kolem zahrady stává nejčastější příčinou ukončení činnosti zahrady a až poté následují další důvody jako ztráta půdy či pozemku pro pěstování, nebo potřebné finanční podpory.

Článek představuje v našich končinách relativně nový fenomén, který je ale již rozšířený a zavedený v západní Evropě nebo v USA a Kanadě. Studia ukázala, že organizace zahradničení je velmi podobná, rozdílná je ale například věková skladba – v Praze jsou členové komunit spíše mladší. Společně se svými vzory z amerických měst sdílejí zahrady z Prahy také širokou paletu motivací. U nás však jednoznačně převažují motivace zvelebování prostředí a důraz na sociální rozměr aktivity, který může být výsledkem absence spontánního setkávání a fungování komunity u nás obecně. To je důsledkem nejprve nuceného sdružování řízeného „shora“ z dob komunismu a následného důrazu na individualismus v 90. letech, touha dělat něco společně se svými sousedy a pro své sousedství je však v lidech hluboce zakořeněná, a nakonec se projeví třeba právě při zakládání komunitních zahrad.