Věda v zemi lidojedů

Po vlnách Bismarckova moře skáče malý motorový člun. Příď chvíli sviští vzduchem a pak tvrdě naráží na hladinu, mořská voda čas od času navštíví posádku. Tak to jde vlna za vlnou, zas a znova dlouhé desítky minut. Když jsem se nezabil při letecké katastrofě, určitě se mi to podaří tady, říkám si a jenom mlčky čekám, až nás nějaká větší vlna vrhne do temné hlubiny tropického moře.

Mířím s několika vesničany, ornitologem Kryštofem Chmelem a našimi papuánskými asistenty na sopečný ostrov Karkar. Je to vlastně jenom malý poznávací výlet, ale není to žádná procházka růžovou zahradou – ostatně jako nic tady na Papui.

Do tropů za půdou

Na Papuu-Novou Guineu jsem se dostal díky studentskému grantu Přírodovědecké fakulty UK a také díky tvůrčí fantazii svého školitele profesora Jana Frouze, který vyjednal potřebné kontakty i zázemí projektu.

Naším cílem je studovat vliv místního tradičního zemědělství na vybrané charakteristiky půdy. Chceme alespoň zčásti zodpovědět otázku, do jaké míry mění domorodé hospodaření půdu tropického deštného lesa. Výsledky pak bude možné porovnat s dopady velkoplošného zemědělství, které podle řady studií zásadně zhoršuje kvalitu půdy v tropech.

Mým hlavním úkolem bylo odebrat vzorky půdy pro analýzu v laboratořích Ústavu pro životní prostředí na naší fakultě. Úkol zdánlivě jednoduchý, ne však pokud má být proveden na Papui-Nové Guineji. Půda má totiž pro domorodce zcela zásadní význam. Její vlastnictví se přenáší z generace na generaci podobně jako ústní lidová slovesnost.

Zahrádkaření v pralese

V pralese, který nám může připadat naprosto stejnorodý, se místní obyvatelé dokážou orientovat s udivující přesností. Jednou za čas vyberou malou část pralesa, kde mačetami posekají porost. Následně plochu vypálí a tím získají prostor k pěstování plodin, jimiž zajišťují většinu své obživy.

Zní to možná drasticky, ale musím podotknout, že jde o poměrně malé plochy – jejich rozměry často nepřesahují 100 × 100 metrů. Jsou to vlastně zahrádky, jak je ostatně domorodci sami nazývají.

Po určité době, když půda začne ztrácet úrodnost, zahrádku opustí a v jiné části lesa praktikují stejný postup. Tato místa v okolí své vesnice střídají, stále dokola, generaci za generací.

Opuštěná zahrádka si mezitím žije vlastním životem, zvolna zarůstá vegetací a po pár desítkách let se už prakticky nedá rozeznat od okolního pralesa. Džungle si tak časem vezme zpět to, co jí kdysi náleželo. Odborně se tomuto procesu říká spontánní sukcese a je zárukou přirozené obnovy ekosystému.

Úspěch vědecké diplomacie

Papua je druhý největší ostrov světa. Najdete zde obrovskou druhovou rozmanitost a dosud netknuté tropické deštné lesy. Místo na první pohled pro vědce zaslíbené. Idylu však trochu kalí pověst poněkud krvelačných obyvatel s minulostí lidojedů.

Řada výzkumných stanic na Papui nedobrovolně ukončila činnost kvůli požáru nebo nucenému odchodu pod pohrůžkou vyhubení vědeckého týmu. Důležitější než vybavit laboratoř uprostřed pralesa kvalitním zařízením je zajistit kvalitní mezilidské vztahy a diplomaticky jednat s obyvateli okolních vesnic. Ač se to nezdá, právě budování vztahů s lidmi představuje velkou část úsilí, které zde musí badatelé vynakládat.

Můžeme tedy vnímat jako úspěch naší země, že jednu z mála takových vědeckých základen vede profesor Vojtěch Novotný z Jihočeské univerzity. Zaměstnává mnoho domorodých pracovníků i asistentů a vychovává nové studenty.

Rovněž se mu podařilo přesvědčit obyvatele vesničky Wanang, aby postoupili „svůj“ prales vědcům k bádání namísto těžařům ke kácení. Vznikla tak unikátní přírodní rezervace, která dává práci domorodcům a je nekonečnou inspirací pro vědecké výzkumy. To vše zde navíc funguje více než patnáct let, což je na místní poměry vskutku výjimečná doba.