Malí současníci mamutů

KDE JE HLEDAT

Z drobných živočichů, kteří žili v geologicky nejmladší minulosti, bývají obvykle zachovávány jen nejpevnější části jejich těl, podobně jako u velkých savců kosti. Jsou-li tyto zbytky zpevněny uhličitanem vápenatým (třeba kosti drobných obratlovců či ulity plžů), je třeba hledat je v sedimentech bohatých na vápník, které je mohly ochránit před rozpuštěním. Takové najdeme zejména v krasových oblastech a ve spraších. Ty, které se lépe uchovávají v kyselém prostředí a bez přístupu kyslíku, je možné najít zejména v rašelinách či jezerních sedimentech.

DOBA POZDNÍHO GLACIÁLU

Před 14 700 lety začalo závěrečné období poslední doby ledové. Říkáme mu pozdní glaciál. Trvalo 3 000 roků a bylo klimaticky velmi nestabilní. S ohledem na velký zájem vědců pochopit příčiny a následky současných globálních změn klimatu je proto studováno mnoha výzkumnými týmy. Jeho počátek se projevil jako rychlé a výrazné oteplení, které nastalo po klimaticky nejdrsnější fázi této ledové doby. Zmíněný nárůst teploty vedl k ústupu malých ledovců, které se předtím vytvořily v našich nejvyšších pohraničních horách, a rovněž k tání dlouhodobě zmrzlé půdy – permafrostu.

Není proto divu, že v takto se přetvářející krajině začala vznikat jezera, která se prakticky okamžitě začala plnit jezerními sedimenty. Těchto jezer nebylo kupodivu málo, doloženo jich je nyní již několik desítek. Zejména jižní Čechy (jmenovitě Šumava a Třeboňská pánev) byly oblastí na ně bohatou. Ačkoliv naprostá většina z nich již zanikla přirozeným zazemněním, jejich dodnes dochované sedimenty nadále představují pro dané období asi nejdetailnější kontinuální paleozoologický přírodní archiv u nás.  

TAJEMSTVÍ JEZERNÍCH SEDIMENTŮ

Jezerní sedimenty mají hned několik unikátních vlastností. Tvoří se prakticky nepřetržitě, i když měnící se rychlostí, lze je studovat ve velmi vysokém časovém rozlišení (obvykle jako sled mnoha navazujících vrstev) a jsou doslova napěchované zbytky drobných živočichů, a to jak vodních, tak suchozemských. Velká část těchto pozůstatků fauny se zachovává díky přítomnosti látky zvané chitin, která vyztužuje tělo u mnoha skupin bezobratlých. Patří mezi ně zejména zástupci hmyzu a korýšů.

Zdaleka nejčastější jsou mezi nimi hlavové schránky vodních larev pakomárů (jde o významnou skupinu dvoukřídlého hmyzu) a schránky, krunýře a trvalá vajíčka perlooček, tedy drobných vodních korýšů. Ze suchozemských jde hlavně o roztoče a brouky. Znalosti současných ekologických nároků jednotlivých druhů těchto tvorů nám pomáhají rekonstruovat změny prostředí v minulosti. Můžeme tak např. sledovat dopady klimatických změn na živou přírodu, historii konkrétních druhů a lokalit či vliv přírodních pohrom (erozní události, sopečné erupce v širším regionu apod.) na oživení jezer. 

Velký význam mají zejména kvantitativní rekonstrukce (tedy takové, jejichž výsledkem jsou číselně vyjádřené hodnoty) parametrů prostředí využívající druhového složení některé z výše uvedených skupin. Za všechny uveďme třeba rekonstrukci průměrné teploty, pH a salinity (podílu minerálních solí ve vodě). Velmi přínosný je i přístup využívající pozůstatky živočichů jako materiál pro analýzy izotopového složení, kterým můžeme získat informace o dávném chemismu jezerní vody nebo o potravních vztazích.

BEZOBRATLÍ POZDNĚ GLACIÁLNÍCH JEZER

Vraťme se však k otázce nastíněné v úvodu – byli drobní živočichové konce doby ledové podobně význační jako tehdy mizející velcí savci obývající otevřenou glaciální krajinu? Zdá se, že někteří ano. Již několik desítek let toto s jistotou víme o suchozemských plžích a některých drobných obratlovcích (hmyzožravci, hlodavci). V současnosti probíhající výzkum jezerních sedimentů napovídá totéž i o některých bezobratlých, zejména pakomárech. Obecně se ukazuje, že specifickou glaciální faunu nacházíme zejména u těch skupin, jejichž druhové složení je silně vázáno na teplotu či charakter suchozemské vegetace. Pro živočichy závislé na jiných parametrech prostředí to ale platit nemusí. 

Avšak o předběžné závěry, neboť další výzkum jistě přinese četná překvapení. Čekat je můžeme zejména u těch zvířecích skupin, jejichž tělo se rozkládá natolik snadno, že identifikovatelné zbytky prakticky nenacházíme. Velké očekávání je proto vkládáno do budoucího využití molekulárně genetických metod. Ukazuje se totiž, že v některých sedimentech se běžně zachovává starobylá DNA. Ta nám dost možná odhalí mnoho nového o daleko širším spektru pradávných obyvatel světa končící doby ledové.