Vidlička česká: záhada stará 450 milionů let

Průsmyk Burgess, Cheng-jiang… podivná jména, která v sobě skrývají nejedno tajemství. Jedná se o výjimečná naleziště zkamenělin z období kambria ve starších prvohorách. Odborníci zde nacházejí fosilie neobyčejných živočichů. Hlavně z první lokality pocházejí nálezy členovců, s jejichž formami se nesetkáváme nikdy předtím ani potom v geologické historii Země.

Přesto – jak už to bývá – existují výjimky. Jednou z nich je patrně bizarní členovec Marrella splendens, poprvé popsaný C. D. Walcottem roku 1912 z průsmyku Burgess v kanadské provincii Britská Kolumbie.

Studiem více než 10 000 exemplářů nasbíraných od Walcottových dob zjistili paleontologové nové informace o anatomii, způsobu života a chování tohoto podivuhodného živočicha. Většina jeho fosilií měří zhruba 20 mm a mnohé mají zachovány i tělní segmenty. Těch bývá od 17 do 26 (záleží na typu vývojového stadia). Pevnou vnější kostru tvoří dva páry charakteristických trnovitých výběžků.

Vraťme se ale zpátky do Čech, konkrétně do roku 1847. Ignác Hawle a August Corda tehdy popisují podivné zkameněliny rozpoznané již Barrandem, který je však vědecky nepopsal. Pocházejí z ordovických písčitých křemenců takzvaného letenského souvrství, jehož sedimenty jsou typické například pro vrch Děd u Berouna a tvoří významné reliéfy krajiny.

Hawle s Cordou přiřazují fosilie coby spodní štítek hlavy, takzvaný hypostom, k trilobitovi druhu Prionocheilus pulchrum mendax. V roce 1908 interpretuje Antonín Frič tyto vzácné nálezy – které mají na rozdíl od Marrelly tři, nikoliv dva páry trnů – jako vývojové stadium jemu neznámého ostnokožce.

Roku 1918 popisuje Jaroslav Perner tyto fosilie jako izolovaný štít jménem Furca bohemica – v překladu vidlička česká! O rok později, na základě porovnání s nálezy z Britské Kolumbie, pak Perner popisuje Furcu jako takzvaného marrellomorfního (Marrellám podobného) členovce.

Všechny dosud objevené „vidličky“ měří od 22 do 31 mm a bývají pokryté slabým povlakem oranžového až hnědavého limonitu čili hnědele, což je směs oxidů a hydroxidů železa. Samotné štíty jsou velmi ploché, s typickými jemnými štěty po celém obvodu.

Donedávna byly nálezy členovce Furca bohemica pokládány za velmi unikátní. Není divu: existovalo pouze 18 exemplářů!

Během posledních několika let se však podařilo objevit v okolí Berouna vrstevní sledy, kde se zkameněliny tohoto živočicha vyskytují relativně hojně – bylo jich zde nalezeno celkem 20. Došlo ke zvláštnímu paradoxu, kdy fosilie původně považované za vzácné jsou najednou hojné, což je považováno za výjimečné, a tedy vzácné…

K dnešnímu dni známe celkem 50 exemplářů Furca bohemica. Šest jich odborníci získali od soukromých sběratelů a několik dalších následně vypátrali v depozitářích významných světových muzeí. Všechny zkameněliny – kromě těch uložených v zahraničních vědeckých institucích – jsou bezpečně uschovány v Národním muzeu v Praze, aby je bylo možné kdykoli v budoucnu opět zkoumat.

Na základě nových nálezů vznikla během mého studia na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy velká studie s mezinárodní účastí. Společně se mnou se na ní podíleli Javier Ortega-Hernández z University of Cambridge a David A. Legg z Imperial College London, kteří studují marrellomorfní členovce a věnují se jejich způsobu života i vývoji celé skupiny.

V této práci jsme vytvořili zbrusu novou rekonstrukci členovce Furca bohemica. Z výsledků výzkumu plyne, že tito živočichové zřejmě obývali mělčí moře, kde plavali nad dnem nebo se pohybovali po něm.

V jejich době, během prvohorního období nazývaného ordovik, ležela dnešní Česká republika přibližně na šedesátém stupni jižní šířky. Naše území se nacházelo v mírném až chladném (ne však polárním) podnebném pásmu, v mělčích vodách na okraji prakontinentu Gondwany.

„Vidlička česká“ si však stále ponechává nejedno tajemství. Je opravdu mladším bratrancem kanadského členovce Marrella splendens? Mohl být další přidaný pár trnů evoluční novinkou? Mohly tak podobné organismy jako Marella a Furca obývat zcela odlišná prostředí, a přitom se změnit tak málo a přežít více než 50 milionů let?

Jak vidíte, za přírodovědeckými záhadami nemusíme cestovat až do Kanady – stačí si vyjít do kopců kus za Beroun.