Hranice geologických těles

Zemská kůra je jako neustále, byť velmi pomalu se měnící skládanka složená dohromady jako jakési trojrozměrné puzzle z mnoha nepravidelných dílků, kterým říkáme geologická tělesa a které do sebe přesně zapadají a postupně byly přidávány od archaika (období před 4 až 2,5 miliardy let) až do současnosti. Tyto jednotlivé stavební součásti zemské kůry jsou někdy vůči sobě ostře ohraničené – pokud byly fyzikální a chemické podmínky nebo čas jejich vzniku dramaticky odlišné. V jiných případech do sebe pozvolna přechází, nejčastěji však byly hranice díky pohybům litosférických desek v neustálé proměně.  

Rozpůlené skály

Hranice geologických těles (přesněji řečeno geologické kontakty) jsou v přírodě často velmi nápadné: i laik na první pohled snadno rozpozná, když se skála skládá ze dvou odlišných částí s různou barvou, složením, strukturou a často i odlišným způsobem zvětrávání. Přestože hranice geologických těles na nás mohou na první pohled působit statickým, či dokonce jakýmsi uklidňujícím dojmem, neboť se nehýbou a některé se mohou zachovat i po dobu stovek milionů, či dokonce několika miliard let, opak je pravdou.

Geologické kontakty často odkazují na velmi dynamické události v geologickém záznamu, které se odehrály za extrémních fyzikálních podmínek: za „rozpůlenou“ skálou můžeme vidět žhavotekuté magma, které proniká do chladné okolní horniny (rozdíl teplot mezi oběma může být i přes tisíc stupňů Celsia!), prohřívá ji a trhá na menší kousky, které se propadají na dno magmatického krbu. Nebo je to plocha, podél které se odehrály obrovské přesuny jedné horninové hmoty přes druhou, a to v řádech desítek či stovek kilometrů.

Chybějící záznam

Nejen pohyb, ale i geologický čas hraje důležitou roli při vzniku hranic geologických těles. Ne nadarmo přitahovala významná přerušení kontinuity vrstevních sledů pozornost geologů již od druhé poloviny 18. století. Ikonický obrázek ze Siccar Pointu v jihovýchodním Skotsku znají všichni geologové: zde James Hutton popsal v roce 1788 nesouhlasné uložení vrstev silurského a devonského stáří a brilantně jej interpretoval jako výsledek sedimentace, vrásnění, eroze a opětovného uložení mladších sedimentů, tedy velmi dlouho trvajících geologických procesů (nezapomeňme, že v té době zcela převládaly biblické představy o stáří Země).

Dnes víme, že v tomto případě byla časová mezera v geologickém záznamu více než 60 milionů let, a takováto nesouhlasná uložení vrstev označujeme jako úhlové diskordance. Pro podobně spektakulární příklad však nemusíme chodit příliš daleko: v malebném údolí řeky Berounky u Týřovic můžeme pozorovat vrstvy kambrických pískovců (stáří cca 503–506 milionů let) uložené na silně zvrásněných a stlačených horninách náležejících staršímu tektonickému cyklu. Zde je však časový rozdíl mezi uloženinami „pouhých“ 20–30 milionů let.  

Kde jsou hranice kontinentů?

Geologický pohyb a čas se nám prolínají ve formování hranic kontinentů. Podíváme-li se do atlasu nebo na glóbus, mohlo by se zdát, že kontinenty jsou od moře ostře ohraničené břežní čárou. Ale není tomu tak: geologické hranice v tom největším měřítku často nejsou takto zřejmé. Kdybychom všechnu vodu ze světového oceánu odstranili, viděli bychom, že mezi kontinentální kůrou a oceánským dnem není ostrá hranice, ale často postupný přechod silně modifikovaný tektonickými zlomy. Dokonce bychom mohli pod hladinou dnešních moří a oceánů najít zcela ponořené, „opuštěné“ menší kontinenty, které byly odtrženy a částečně se oddálily od větších mas kontinentální kůry jako zbytky po rozpadu superkontinentů.

Naopak při přibližování velkých kontinentálních desek se k nim menší bloky přilepí a jako samostatné entity zaniknou. Pomalu, ale jistě se pohybující litosférické desky tak způsobují neustálé změny hranic kontinentů a oceánů. Ty se budou nepochybně měnit i v daleké geologické budoucnosti, tak jako se budou měnit hranice geologických těles. Geologické mapy světa tak budeme muset za několik desítek až stovek milionů let významně překreslit.