Změny kojenecké úmrtnosti na konci feudalismu

Elektronická encyklopedie Demopaedia definuje kojeneckou úmrtnost jako úmrtnost dětí, které ještě nedosáhly prvních narozenin (neboli prvního roku života). Kvocient kojenecké úmrtnosti (kú) je definován jako počet zemřelých do 1 roku života na 1 000 živě narozených v daném roce a vyjadřuje se tedy v promilích (‰). Tento ukazatel je svým významem řazen mezi demografy minimálně do „top 5“ nejsledovanějších. V historii našeho území můžeme zaznamenat jak světlejší, tak – bohužel většinou – temnější období jeho vývoje.

Na sklonku feudalismu kolísal počet zemřelých v dětském věku (0 až 5 let) okolo poloviny všech úmrtí. Data o úmrtí dětí z dob dávno minulých se zachovala málokde, nicméně jejich nejpřínosnějším zdrojem jsou církevní matriky. Papežská bula z roku 1566 nařizovala vedení matrik, ovšem přesnost a kvalita spisů závisela na pečlivosti zapisovatelů, většinou farářů. Navíc neexistovala žádná druhotná kontrola dat, natož jakékoliv sankce v případě chybnosti zápisu.

Zlepšení nastává vydáním dvorského dekretu Marie Terezie ze 6. 10. 1770. Nic se ovšem nemění na faktu, že leckteré matriky se mohly nenávratně poškodit při různých ničivých pohromách – například při požáru farnosti, což nebyl jistě jev nikterak výjimečný. Chybí i jemnější rozlišení v délce života dítěte, neboť dny úmrtí jsou často odhadovány.

Od první poloviny 17. století do první poloviny 19. století existují v kojenecké úmrtnosti značné rozdíly z hlediska pohlaví a místa narození dítěte. Lze zaznamenat asi o desetinu vyšší úmrtnost hochů v nejnižším věku oproti dívkám. Venkovské populace si stojí mnohem lépe než populace městské. Stav zdravotní péče se až do nástupu demografické revoluce (označení převratných demografických změn, u nás během 19. století) nijak významně nemění. V 18. století tak zemře kojenců něco mezi jednou čtvrtinou až jednou třetinou. Ve městech je situace ještě horší – třeba v Plzni na počátku 18. století docházíme k číslu 388 ‰.

Byť se počet lékařů a úroveň prevence hlavně ve městech zlepšovaly, kojenecká úmrtnost se až do první poloviny 19. století o mnoho nezměnila. V průběhu popisovaných let se někde čísla úmrtnosti zvětšují, což je možná dáno postupným zpřesňováním evidencí. Kdy má ale růst kojenecké úmrtnosti objektivní příčiny, je doba napoleonských válek začátkem 19. století. Tehdy se i na našem území rozhostila takzvaná hladová léta. Polovina novorozenců umírala v prvním měsíci života, z toho polovina dokonce již v prvním týdnu.

Velkým zásahem do struktury nejen dětského obyvatelstva jsou období epidemií a velmi častých válek. Městská populace bývala epidemiemi zasahována citelněji než méně početná a rozptýlenější populace venkovských oblastí. V článku Lumíra Dokoupila a Ludmily Nesládkové v časopise Historická demografie se můžeme dočíst zajímavé údaje týkající se severomoravské sobotínské oblasti v roce 1737. Kojenecká úmrtnost je zde 390 ‰ a úmrtnost dětí do 5 let neskutečných 792 ‰. Autoři se domnívají, že tyto hodnoty jsou důsledkem tehdejších slezských válek.

Šedesátá léta 18. století jsou na našem území ve znamení poklesu úmrtnosti. Nicméně již následující dekádu charakterizuje nejničivější demografická krize. V Českých zemích totiž tehdy propukl poslední rozsáhlý hladomor, který na populaci způsobil nemalý šrám.

Jak jsme již uvedli, během napoleonských válek kojenecká úmrtnost značně vzrostla. K tomu ovšem přispěl nejen francouzský vojevůdce, ale hlavně několik vln epidemií neštovic. Nejhorší z nich nastala v letech 1799 a 1800. Další následovaly roku 1806, pak v roce 1809 a naposledy v roce 1810. Proto na přelomu 18. a 19. století evidujeme zvýšenou kojeneckou úmrtnost, někde až u hodnoty 500 ‰. V Moravské Ostravě se dokonce tento ukazatel zastavil na neuvěřitelných 850 ‰, což už ve věkové struktuře dané oblasti zanechá nesmazatelné stopy.

Od roku 1820 zaznamenáváme tendenci snižování neobyčejně vysokých hodnot úmrtnosti, a to nejen kojenecké. Výjimkou zůstává severovýchodní Morava, kde jsou naopak hodnoty celkové úmrtnosti na vzestupu. Příčinou je pravděpodobně cholera, která zde propukla v roce 1831. Epidemie cholery ale neměla naštěstí téměř žádný vliv na úmrtnost kojeneckou. Poslední velký výkyv v úmrtnosti kojenců na území Českých zemí se tak odehrál v revolučních letech 1847 až 1848, kdy se ve společnosti udály velké změny. Kojenců tehdy zemřela zhruba jedna třetina ze všech narozených.

Lze tedy vypozorovat, že hodnoty kojenecké úmrtnosti na sklonku feudalismu značně oscilovaly. V dobách klidu mečů a relativního blahobytu, kdy obyvatelstvo nebylo postiženo žádnou epidemií, mělo šanci přežít kojenecký věk více narozených dětí. Když ale na lidi udeřila alespoň jedna „rána osudu“ z výše zmiňovaných, většinou se to na úmrtnosti jasně projevilo.

Pokud na závěr doplním, že úroveň kojenecké úmrtnosti v ČR je dnes jedna z nejnižších v Evropě i na světě, a že nyní u nás zemřou z tisíce narozených zhruba jen čtyři kojenci, zdají se být historické hodnoty ještě neuvěřitelnější. Pro svou dobu však byly typické.