Je počet dětí ovlivněn náboženským vyznáním?

V tomto ohledu byla nejúspěšnější takzvaná „náboženství knihy“, například křesťanství nebo islám. Ve svatých textech lze totiž přesně stanovit podmínky pro zplození dítěte a pod hrozbou pekla či jiného zatracení vyžadovat po věřících jejich plnění. Ale i ve vírách, které žádnou ústřední knihu nemají, najdeme známky kontroly reprodukčního chování. Příslušná pravidla se však liší stát od státu, vesnici od vesnice, kmen od kmene.

Aby náboženské vyznání mělo vliv na určitou populaci, musí mít jeho představitelé v dané společnosti dostatečnou autoritu, pomáhající efektivně šířit jejich učení. Dobrým příkladem jsou dvě silně katolické země západního světa: kanadská provincie Québec a Irsko.

V Québecu získala katolická církev silnou pozici během 19. století, kdy se společenské postavení určovalo podle místa v kostele. Ve stejné době si zde našla cestu také do školského systému. Školství v Irsku měla církev pod kontrolou prakticky od jeho počátků. V Irsku i Québecu bylo navíc katolictví symbolem odporu proti kolonizaci, protože na obě území si činily nárok protestantské státy. Postoj Vatikánu k antikoncepci a výuka zajišťovaná jeptiškami nebo kněžími určitě přispěly k udržení vysoké plodnosti a nízkého počtu dětí narozených mimo manželství.

V sekularizovaném křesťanském světě je situace srovnatelná s Irskem a Québecem dosti výjimečná. Zato v islámském prostředí, kde duchovní a světská moc splývají v jedno, se s ní setkáváme poměrně často. Je ale nutné říci, že Korán se o pravidlech sexuálního života příliš nezmiňuje. Mezi islámskými zeměmi proto panují rozdíly v kontrole plodnosti.

Tak třeba v Saúdské Arábii jsou ženy podněcovány k velkému počtu dětí, zatímco v Íránu se dnes propaguje plánované rodičovství, aby se země vyhnula problémům spojeným s velkým populačním růstem. Bosenští muslimové zase považují časnou a vysokou plodnost za záruku, že i další generace bude žít stejným životním stylem a nedojde k jejímu pozápadnění. Na územích, kde jsou muslimové v menšině, je opět podporována vysoká plodnost, aby si komunita získala dominantnější postavení. V každém případě jsou to duchovní vůdci, kdo v islámském světě určuje tuto část demografického chování.

Náboženství hrálo důležitou roli při populačním vývoji Evropy. Veškeré demografické změny, jimiž starý kontinent prošel, se v jednotlivých zemích lišily podle toho, která církev kde dominovala. Konzervativnější katolictví déle udržovalo vysokou a časnou plodnost, čímž způsobilo zpomalení takzvaného prvního a druhého demografického přechodu. Tyto přechody se totiž mimo jiné vyznačují klesající plodností. Progresivnější protestantismus umožnil rychlejší vývoj. Žádná církev ale nedokázala přechodům úplně zabránit ani výrazně změnit jejich průběh.

Velká shoda mezi náboženstvími panuje v předpokladu, že pro zplození dítěte je nejdříve nutné uzavřít nějakou formu svazku. Liší se ovšem pravidla pro jeho uzavření, jeho skutečný efekt na plodnost i to, jak striktně je v konkrétní populaci vyžadován. Počet dětí také ovlivňuje svoboda ženy, kterou v daném svazku má – svoboda vzdělání, ekonomické nezávislosti i plánování rodinného života. Čím menší svobodu svazek poskytuje, tím víc dětí bude žena pravděpodobně mít. Ženy bez možnosti jiné seberealizace se totiž definují pouze do role matky.

Závěrem se podívejme, jak plodnost regulují další světová náboženství. V tradičních afrických kulturách byla vysoká plodnost službou předkům a ženy s velkým počtem dětí byly v komunitě více vážené. Tyto postoje jsou však dnes ovlivněny misijní činností křesťanských církví. Východní filosofie jako buddhismus nebo konfucianismus zase nechávají otázky počtu, načasování, eventuálně legitimity dětí převážně na rozhodnutí svých vyznavačů.