Sedm netradičních obilnin z celého světa

Začněme zemědělsko-botanickou definicí. Obilniny jsou plodiny patřící do čeledi lipnicovitých, ze kterých se sklízí zrno (botanicky jde o typ plodu zvaný obilka). Obilky jsou bohaté především na škrob, obsahují však i proteiny, tuky, vitaminy a minerály.

Pro škrobnatá semena nebo plody se pěstují také rostliny z jiných čeledí. Tyto plodiny jsou označovány jako pseudoobilniny. Najdeme mezi nimi pozoruhodné druhy, vyprávění o nich si ale necháme na jindy. Teď se zaměříme na pravé obilniny, které botanici řadí mezi lipnicovité neboli „trávy“.

Vybrali jsme sedmičku plodin od běžnějších až po vysloveně bizarní. Některé z nich můžete potkat v regálech našich obchodů, za jinými byste museli jet na druhý konec světa.

1) Pšenice tvrdá a pšenice špalda

Zdaleka nejvíc pěstovaným druhem pšenice je pšenice setá. Spolu s rýží a kukuřicí patří do „velké trojky“ rostlin, které dnes živí většinu lidstva. Neměli bychom ale zapomínat na méně slavné sourozence této dominantní obilniny. Podívejme se aspoň na dva z nich.

Pšenice tvrdá (Triticum durum, někdy klasifikovaná jako poddruh pšenice naduřelé, Triticum turgidum subsp. durum) je základní surovinou pro výrobu většiny těstovin. V severní Africe a východním Středomoří navíc slouží k přípravě tradičního kuskusu, který získává na popularitě i u nás. Mouku lze použít také pro pečení chleba. Obsahuje však málo lepku nezbytného k vykynutí těsta, proto se obvykle míchá s moukou z pšenice seté.

Pšenice tvrdá je poměrně rozšířená plodina. Pěstuje se hlavně v západní Evropě, Severní Americe, severní Africe a na Blízkém východě.

Pšenice špalda (Triticum spelta, někdy považovaná za poddruh pšenice seté, Triticum aestivum subsp. spelta) je o dost vzácnější. V Evropě byla důležitou obilninou už od doby bronzové. Postupně ji ovšem vytlačovala pšenice setá, která má vyšší výnosy.

V posledních letech zájem o špaldu znovu roste. Oblíbili si ji ekologičtí zemědělci, protože je odolnější než pšenice setá a nevyžaduje velké dávky hnojiv. Špaldovou mouku nebo pečivo tak dnes najdete v mnoha obchodech se zdravou výživou.

2) Indiánská rýže

Indiánská rýže jsou protáhlé hnědé obilky dvou druhů z rodu ovsucha – ovsuchy vodní (Zizania aquatica) a Zizania palustris. Oba druhy se vyskytují v Severní Americe, hlavně v Kanadě, na severu USA a na pobřeží Atlantiku a Mexického zálivu. Najdete je ve vodě u břehů řek či jezer, tedy v podobném prostředí jako naše rákosí.

Původní obyvatelé Ameriky sklízejí divoce rostoucí ovsuchu jednoduchým, ale účinným způsobem: plaví se na kánoi a vydrolují zrna přímo do ní. Indiáni chápou tuto plodinu jako posvátný dar, takže její sklizeň je velkou kulturní událostí s řadou tradičních rituálů.

Pokrok ovšem nezastavíte, proto se dnes indiánská rýže také pěstuje na zaplavovaných polích. Největšími výrobci jsou USA a Kanada.

3) Tef

O tefu neboli miličce habešské (Eragrostis tef) jste možná nikdy neslyšeli. Ve východoafrických zemích Etiopii a Eritreji, odkud pochází, je to však základní potravina. Tato velmi stará plodina s malými, 1–1,5 milimetru dlouhými obilkami se pěstuje hlavně v horských oblastech.

Z mouky se pečou tradiční placky indžera, které jsou každodenní součástí etiopského i eritrejského jídelníčku.

4) Kalužnice křivoklasá

Kalužnice křivoklasá (Eleusine coracana), nazývaná také korakan, pochází pravděpodobně z východní Afriky. Podle archeologických nálezů se pěstovala už před 5 000 lety na území Etiopie. Zhruba před 3 000 lety se pak dostala také do Indie.

Korakanu se daří v teplejších oblastech Afriky a Asie. V dobrých podmínkách dává 2–3 sklizně za rok a dokáže růst i v horách – až do výšky kolem 2 400 metrů nad mořem. Dnes se pěstuje hlavně v Indii a východní Africe.

Ze zrna se připravují placky, pečivo, kaše, kuličky podobné našim knedlíkům a další jídla. Používá se také k výrobě piva. Obilky obsahují velké množství aminokyseliny methioninu. To je velmi důležité, protože chudí lidé živící se jednotvárnou stravou mají této aminokyseliny mnohdy nedostatek.

5) Fonio

Pod jménem fonio se skrývají dva druhy rodu rosička – rosička útlá (Digitaria exilis) a Digitaria iburua. Oba se pěstují v západní Africe v tropických regionech s výrazným obdobím sucha. Obilky jsou malé a výnos je pouze kolem 800 kilogramů z hektaru.

Fonio však může růst i v chudých půdách a ve velmi suchém klimatu. Navíc má pozoruhodně rychlý vývoj: nejranější odrůdy lze sklízet už za 10–13 týdnů po vysetí. To dělá z fonia důležitý potravinový zdroj v oblastech méně vhodných pro zemědělství a „pojistku“ pro případ nepříznivého počasí nebo hladomoru.

Z mouky či krupice se připravují kaše, kuskus a pečivo. Fonio slouží i k výrobě piva. Celé obilky se někdy vaří jako náhrada rýže, proto se této dvojici plodin přezdívá „hladová rýže“.

6) Ježatky

Z českých polí možná znáte ježatku kuří nohu, která je dosti obtížným plevelem. Dva druhy stejného rodu se ovšem pěstují v Asii jako obilniny. Jde o ježatku japonskou (Echinochloa esculenta) a ježatku obilní (Echinochloa frumentacea).

Obě plodiny jsou vhodné do míst, kde se kvůli špatné půdě nebo chladnému klimatu nedaří rýži. Ježatka obilní se pěstuje na zrno hlavně v Indii, Pákistánu a Nepálu, ježatka japonská v menší míře v Japonsku, Číně a Koreji. Dnes je ale vytlačují nové kultivary rýže odolné vůči chladu.

7) Slzovka obecná

Na konec jsme si nechali slzovku obecnou (Coix lacryma-jobi). Je neobvyklá svým vzhledem i využitím – kromě jídla se z ní totiž vyrábějí také korálky.

Tato tropická rostlina pochází z jihovýchodní Asie, odkud se rozšířila do tropů celého světa. Má pozoruhodné květenství. Na jeho vrcholu jsou samčí květy, zatímco samičí se skrývají pod nimi uvnitř dutých „korálků“. Korálky jsou ztvrdlé a zvětšené listeny (přeměněné listy vyrůstající v květenství).

Zralé korálky jsou lesklé, pevné a dají se dobře barvit. Mají dokonce dírku v místě, kudy procházel stonek květenství – stačí je pouze navléknout na nit. V řadě zemí jsou proto oblíbenou surovinou k výrobě náramků, náušnic, náhrdelníků nebo růženců.

Slzovka má ovšem i jedlé obilky. Ty jsou uzavřeny v korálcích, takže k pěstování na zrno se nejlépe hodí odrůdy, u nichž nejsou tyto zvláštní útvary příliš tvrdé.