Samičí zpěv – přehlížený fenomén?

Obranné duety

Zpěv samic dává v tropech dobrý smysl, neboť páry spolu často zůstávají po celý život a teritorium si obhajují celoročně. Samičí zpěv má přitom úplně stejné hlavní funkce, jaké byly již dávno předtím odhaleny a otestovány u samečků mírného pásu – pomoc při obraně území a vyhánění konkurenčních samiček.

Pro samičku, které zahyne partner, je poměrně zásadní, aby spolu s ním neztratila i teritorium. Díky zpěvu je může nejen ubránit, ale i přilákat nového partnera. To, jak samice zpívají, závisí na konkrétním druhu. U některých je zpěv naprosto nezavislý na partnerovi, jindy mohou se samečkem tvořit volné duety. Naprosto neuvěřitelně znějí člověku koordinované duety, kdy je skoro nemožné poznat, že zpívají dva jedinci. Naprostou synchronizaci při zpěvu můžeme sledovat například u střízlíků středoamerických (Cantorchilus modestus), kde po frázi samičky vždy okamžitě naváže svou slabiku sameček.

Utajené pěvkyně

Opusťme ale tropy a podívejme se, jak je to s tímto jevem u nás, v severním mírném pásu. Zde stále převažuje názor, že v hnízdním období zpívají hlavně samci. Jenže… U mnoha našich druhů není možné od sebe na dálku pohlaví odlišit. Proto je dost možné, že kvůli definici kruhem – „v mírném pásu zpívají v době rozmnožování samci, tudíž jedinec, který tou dobou zpívá, musí být samec“ – je zpěv samic u nás jednoduše přehlížen. Důkazem toho by mohla být studie z loňského roku, kdy byl zpěv samic nahrán a prozkoumán u jednoho z nejvíce studovaných druhů našich běžných pěvců – sýkory modřinky (Cyanistes caeruleus).

Toho, že samičky modřinek zpívají, si během nahrávání samců všiml magisterský student, který měl jedince značené unikátními kombinacemi barevných kroužků. Ukázalo se, že samičky se sice nepřipojují k ranním chórům samců, ale jinak zpívají jen o něco jednodušší zpěvy podobající se zpěvu jejich samečka, a to zejména při obahjobě teritoria, ať už společně s partnerem, nebo samostatně. Sýkora modřinka se tak přiřadila k těm několika málo druhům ze severního mírného pásu, u nichž byl u samic prokázán zpěv.

Zpívat umí

Těch dalších není mnoho. Poměrně dlouho se ví, že v zimě si zpěvem hájí svá potravní teritoria nejen samci, ale i samice červenky obecné (Erithacus rubecula). Uslyšíte-li tedy v zimních měsících krásný lehce zastřený zpěv, nemůžete si být jisti, kdo z nich zpívá. Zpěv samiček je dobře známý i u pěvušky podhorní (Prunella collaris). Ty se často vyskytují ve skupinách, kde mohou být až čtyři samci a čtyři samice. Obývají vyšší nadmořské výšky, u nás se s nimi vzácně setkáme například v nejvyšších partiích Krkonoš, kde není mnoho potravy a pěvušky krmí svá mláďata třeba i malinkými chvostoskoky. Každá samička se proto snaží spářit se všemi samci ve skupině, aby si zajistila následnou pomoc při krmení mláďat. O přízeň samců ve skupině se ucházejí mimo jiné i zpěvem.

Tímto jsme však vyčerpali případy z našich končin, kde je zpěv opravdu do nějaké míry prozkoumán. U mnoha dalších druhů bylo laboratorně prokázáno, že samice schopné zpěvu jsou. Poté, co jim byla uměle zvýšena hladina testosteronu, produkovaly zpěvy více či méně podobné samcům. Samozřejmě to nic nevypovídá o tom, zda v přírodě skutečně zpívají, nebo ne.

Náhodné objevy

V přirozeném prostředí dochází u temperátních druhů k odhalení samičího zpěvu spíše náhodou. Takto jsme si například s kolegy všimli zpěvu samiček slavíka modráčka tundrového (Luscinia svecica svecica) během intenzivního výzkumu dnes již téměř vymizelé malé izolované populace z krkonošských rašelinišť. U tohoto překrásného druhu lze totiž samičky snadno odlišit podle zbarvení. K našemu překvapení jsme párkrát vyprovokovali samičku ke zpěvu tím, že jsme jí zjevně vadili v teritoriu a její partner byl v té době v nedohlednu.

Že nás nešálil zrak ani sluch nám později potvrdili kolegové z Norska, kde je tento poddruh velmi hojný, a ochotně nám poskytli nahrávky zpěvu několika tamních samiček. Analýzy ukázaly, že zpěv se příliš neliší od zpěvu samečků. Samci modráčků však zjevně rozdíl slyšeli, neboť jsme samičí zpěv s úspěchem používali pro odchyt samců již dříve odchycených za pomoci nahrávky samčího zpěvu. Tito „mazáci“ si nepříjemný „odchyt na playback“ dobře pamatují a příště se reproduktoru i síti zdaleka vyhnou. Nahrávce samičího zpěvu však neodolali a za pomoci nahrávky je bylo možné odchytit i podruhé.

Zatím poslední druh, kde nás zpěv samic překvapil, je linduška úhorní (Anthus campestris). Pohlaví zde odlišit nelze, ale díky unikátním kroužkům moji kolegové odhalili, že samičky tohoto druhu zpívají též. Jejich zpěvy od samců neodlišíme nejen my, ale ani sofistikovaný program. A aby to nebylo jednoduché, zpívají jen některé samice a jen při krmení starších mláďat. Co je k tomu vede, to zatím nevíme. Takže, jaro je tu, mějte oči otevřené a uši nastražené, kdoví, třeba odhalíte zpívající kosici nebo paní rehkovou…