Mořské želvy jsou mezinárodně chráněné. Opravdu?

Vypadá to jako ráj, v noci se ale místní pláž mění v jatka bez krve. Během nejvyššího přílivu vylézají na pláž želvy klást vejce. Majitelka ostrova čeká spolu s příbuznými opodál, než kareta vyhrabe hlubokou jámu a naklade do ní i sto vajec. Pro želvu je to neuvěřitelně vyčerpávající, z očí se jí kutálejí slzy.

Výnosný obchod s vejci

Přihlížející čekají, až samice zahrabe snůšku a odejde do moře. Okamžitě pak vejce vyhrabávají. Ptám se proč. „Na prodej,“ usmívá se žena. Jedno vejce o velikosti pingpongového míčku prý stojí 2 až 4 tisíce indonéských rupií, tedy 4 až 8 českých korun. Majitelka se chlubí, že jen z tohoto malého ostrova je jich v sezoně vyváženo až 6 000 týdně do restaurací v Číně a Singapuru. Tento byznys živí celou rodinu. „Ještě zhruba před osmi lety tu kladly vajíčka čtyři druhy mořských želv. Dnes už připlouvá jen jeden druh, kareta obrovská,“ povídá dál žena. Zjevně si vůbec neuvědomuje, že by chování její rodiny mohlo mít s mizením želv cokoli společného.

Na světě žije sedm druhů mořských želv; čtyři druhy můžeme potkat i zde v Indonésii. Dva z těchto druhů (kožatka velká a kareta pravá) jsou kriticky ohrožené vyhynutím, zbývající dva (kareta zelenavá a kareta obrovská) jsou považovány za ohrožené. Na zmíněném ostrově původně kladly vejce všechny druhy želv vyskytující se v oblasti. Po několika letech neomezeného obchodu s želvími vejci už zbývá jediný druh. Jak bude situace vypadat za dalších pár let?

Ochrana, která nadělá víc škody než užitku

Přestože jsou mořské želvy chráněny mezinárodním i indonéským právem, na tento ostrov ani na stovky dalších zákon nedosáhne. Policii vzácní plazi nezajímají a starosta říká, že tohle řešit nemůže. Alespoň jsem se dozvěděla, že v Indonésii existují záchranné želví stanice. Jedu se tam tedy podívat – jenže to nejsou centra na záchranu želv, ale na jejich zabíjení!

Jedna ze stanic leží na pláži u města Pariaman, naproti snad jen 300 metrů vzdálenému ostrůvku Pulau Kasiak, kde želvy kladou vejce. Rybáři je odtud záměrně vybírají a pracovníci centra od nich vejce na pobřeží vykupují. Říkáte si, že tím takzvaní ochránci sběr vajec spíš podporují? Ano, máte pravdu. Oni však tvrdí, že rybářům nejen nemohou dát pokutu za porušování zákona, ani jim vejce nemohou jen tak zabavit. Z čeho by prý ti lidé žili?

Nejhorší ale teprve přijde. Vejce se inkubují v centru a po vylíhnutí umístí pracovníci mořské plazy do malých bazénů. Pozor – se sladkou vodou! Rozbité čerpadlo je nejčastější výmluvou, infekční nemoci želv, těžké dýchání a krunýř porostlý řasami nikdo neřeší.

To bohužel pořád ještě není všechno. Indonésané snad už z principu nekrmí žádná zvířata včetně domácích mazlíčků. Kočka, pes či cokoli jiného si přece něco k snědku vždy najde. Jenže mořské želvy zavřené mezi dlaždičkami tolik možností k lovu nemají. Zaměstnanci je prý krmí, ale při pohledu na okousané ploutvičky skoro každé menší karety – a některé jsou dokonce pokousané i na krku – je zjevné, že ne dostatečně. Neuvěřitelné! Pustit je prý nemohou, centrum je státní, na to jsou předpisy. V Indonésii je možné opravdu všechno. Stát zřídí centrum na ochranu želv a dá mu regule, které podporují drancování želvích snůšek v přirozeném prostředí i trápení zajatých zvířat hladem a nemocemi.

Jde to i lépe

Naštěstí ne všude v Indonésii je situace tak strašná. V želví stanici na východním konci Jávy, založené v roce 1983 organizací WWF a nyní vedené pod národním parkem Alas Purwo, to vypadá úplně jinak. Zaměstnanci sice nemají (stejně jako jinde) žádnou kvalifikaci, ale kdysi jim někdo z WWF ukázal, co a jak.

Z pláže odnášejí všechna čerstvě nakladená vajíčka, která umisťují v uzamčené oplocené části pláže hned vedle stanice. Tady se želvičky nerušeně vylíhnou a hned po vyklubání je zaměstnanci pustí do moře. Želvy utíkají vstříc vlnám zbaveny strachu nejen z lidí vykrádajících snůšky, ale i ze psů, divokých prasat, varanů či ptáků, kteří by si na malých tělíčkách na souši rádi pochutnali. Co nejrychleji plavou od pobřeží a alespoň několik z nich se sem snad za 20 až 30 let vrátí klást vlastní vajíčka. Vetšina takové štěstí mít nebude, protože želvám hrozí mnoho nebezpečí. Už teď si patrně na některých z nich pochutnávají ryby...

Nejhorší predátor je člověk

Právě predací v moři odůvodňují v mnoha místních želvích centrech držení mláďat v bazéncích. Musí prý alespoň rok zůstat ve stanici, aby povyrostly a ryby v moři jim nemohly ublížit. Je pravda, že větším želvám hrozí predace méně. Ovšem v zajetí jim zakrní svaly, nenaučí se lovit a pokud v centru nezemřou na naprostý nedostatek péče, ztratí instinkt, kam plavat a jak se v dospělosti vrátit. To je mnohem větší problém, než když jich pár skončí v žaludku ryb. Navíc pro želvy jsou dnes daleko větším problémem rybáři a jejich sítě než přirození predátoři.

V Alas Purwo dokonce jeden ze zaměstnanců našel na pláži želvu, která zahynula při lovu ryb dynamitem. Výbuch jí roztříštil vnitřnosti, které teď vyhřezávají kloakou ven. Že je lov dynamitem už dávno zakázaný? Ano, přesně tak. Jenže jak potvrdí všichni, kdo byli v Indonésii, první pravidlo je, že pravidla neexistují.

Snažím se pomáhat želvám

Informuji místní, povídám si s dětmi ve škole, udělala jsem několik přednášek na univerzitě, kde jsem se učila indonéštinu, napsala jsem článek do novin. Také jsem se seznámila se šéfem turismu oblasti Pasisir Selatan, která je velká zhruba jako půlka České republiky, a vzala jsem ho do jednoho z želvích center. Na ostrově Gerabab Ketek se vyskytují všechny výše popsané problémy. Navíc je pláž ostrova zerodovaná, takže želvy na ni nemají šanci vylézt a naklást vejce. Pana Iqbala moje výhrady zaujaly a domluvil mi schůzku se starostou oblasti.

Starosta je příjemný. Nelíbí se mu, že kritizuji zdejší ochranu želv, nicméně chce poradit, jak to dělat lépe. Posílá mě na ostrov Semangki, abych zjistila, zda je pro želvy vhodnější než Gerabab Ketek. Nakonec mi nabízí práci. Chce, abych vybudovala vzorové želví centrum a stala se supervizorem všech ostatních center v oblasti. Dobře – Padang a západní Sumatra jsou prý sice číslo jedna v prodeji želvích vajec, ale já se pokusím místní situaci v ochraně mořských želv změnit. Snad se to povede.

Takhle vypadala situace na jaře 2011. Co se od té doby událo a jak pokračuje práce Hany Svobodové v Indonésii? Co se jí podařilo, s jakými problémy se potýká a co plánuje do budoucna? To se dozvíte v rozhovoru, který připravujeme do prosincového čísla časopisu Přírodovědci.cz.

Více informací o projektu na ochranu mořských želv najdete na facebookové stránce morskezelvy.cz nebo na www.morskezelvy.cz.