Co dělá hmyz v zimě?

Najdou se hmyzí druhy, které zimu přímo milují. Patří k nim například bezkřídlé „mouchy“ pavoučnice nebo sněžnice, což jsou drobné bezkřídlé srpice, které potkáme na sněhu či mechu i v okolí Prahy. To jsou ale spíše výjimky. Většina hmyzu nemá zimu ráda a pro zástupce mnoha druhů znamená příchod zimního období konec jejich života.

Tažní motýli

Existuje více strategií, jak se vypořádat s nepříznivými podmínkami prostředí. Jednou z nich je prostě utéct, nebo v tomto případě spíš uletět. Ano – řada druhů hmyzu odlétá na zimu na jih, podobně jako ptáci. Nejde jen o známého amerického motýla monarchu stěhovavého (Danaus plexippus), jenž vyhledává zimoviště v Mexiku a Kalifornii. Také u nás máme tažné motýly. Jedná se především o noční druhy, jako jsou některé můry a lišajové. Při nočních odchytech tažného ptactva na svazích našich severních pohoří zažil nejeden ornitolog nepříjemnou zkušenost, když se mu do sítě místo ptáků chytilo hejno lišajů svlačcových nebo šeříkových.

Schovej se, kdo můžeš

Ale co ostatní druhy, které nezvládají dlouhé migrace? Ty vyvinuly řadu jiných způsobů, jak přežít zimu. Nejjednodušší je někam zalézt a schovat se – nejlépe hodně hluboko pod povrch půdy či hrabanky, případně do trouchnivého dřeva. Takto přečkávají zimu půdní larvy brouků nebo dvoukřídlých, ale i mnozí dospělí brouci, třeba střevlíci.

Chráněná místa si pro zimování hledají také denní motýli, například babočka paví oko, nebo zlatoočky z řádu síťokřídlého hmyzu. Oba zmiňované druhy se na zimu stahují do lidských staveb (na půdy, do chat a podobně), kde nacházejí příznivé podmínky. Největším nepřítelem jim zde není chlad, ale spíš nenadálý příjezd obyvatel na chatu a následné topení.

Společně to zvládneme

Hromadné přezimovací shluky (agregace) vytvářejí slunéčka, třeba naše slunéčko dvoutečné či invazní slunéčko východní. Tento jejich zvyk vede k často pozorovanému jevu, kdy v teplých podzimních dnech slunéčka hromadně nalétávají na osluněné fasády vyvýšených domů. Původně totiž k zimování vyhledávala skalní formace na vrcholcích kopců. Hromadně zimují i některé mouchy. Zpravidla zalézají do úzkých štěrbin ve fasádách, pod kůrou i jinde nebo na půdy budov.

Jinak řeší přečkání zimy kobylky a sarančata. Dospělci s příchodem prvních mrazů umírají, ale pokračování druhu je zajištěno zásobou vajíček. Ta jsou nakladena hluboko pod povrchem půdy a mohou zde přežít až několik let. Ve vajíčku zimují také mšice.

Vytápěné kolonie

A co sociální hmyz? Mravenci mají kolonie zpravidla pod zemí, takže zmrznutí jim nehrozí. V mraveništích mohou navíc strávit zimu i některé další druhy hmyzu – včetně mšic, které si mravenci „domestikovali“. Včely si umí uvnitř svého úlu topit. Udržují v něm konstantní teplotu okolo 14 °C, jako palivo jim přitom slouží med. Hůř jsou na tom čmeláci, vosy a sršně. Celé jejich kolonie hynou a přezimují pouze mladé oplodněné královny.

Hmyzí kalendář

Z našeho přehledu je zřejmé, že hmyz se dokáže s nepříznivými podmínkami vypořádat mnoha způsoby. Příprava na zimu ovšem nějaký čas trvá, neboť zahrnuje řadu pochodů, často dosti dlouhodobých. Jak ale vůbec hmyz pozná, že zima už klepe na dveře? Podle teploty ne, to by asi špatně dopadlo. Teplota je málo spolehlivý ukazatel ročních období – sami víte, že jeden rok může být podzim příjemně teplý a další rok nezvykle studený. Navíc je nutné začít se chystat na zimu ještě dříve, než rtuť teploměru výrazně klesne. Hmyz, podobně jako většina ostatních živočichů, proto měří délku dne a noci. Přicházející podzim tedy pozná podle prodlužování noci či zkracování dne.

Jak nezmrznout

Fyziologické procesy zimování jsou složité. V zásadě používají organismy dvě strategie, jak přežít mráz. První možnost je za každou cenu zabránit zmrznutí vody v těle, například hromaděním speciálních ochranných látek, třeba některých alkoholů. Druhá varianta je dovolit řízené zmrznutí tělesných tekutin pouze v mezibuněčném prostoru. Membrány a obsah buněk přitom zůstávají tekuté i za teplot hluboko pod nulou.

Spánek a podřimování

Samotný zimní spánek může mít dvě části. Jeho první fáze (diapauza) je nezávislá na vnějších podmínkách. Jakmile tedy začne, musí proběhnout až do konce bez ohledu na změny počasí. Na konci zimní diapauzy nastupuje takzvaná kviescence – klidová fáze závislá na vnějších faktorech. Pokud během kviescence pominou nepříznivé podmínky, může se hmyz probudit a začne být aktivní.

Nástup diapauzy nemusí být nutně spojen s příchodem podzimu či zimy. Řada druhů se do ní dostává už na konci léta. Jedním z rekordmanů je v tomto ohledu žluťásek řešetlákový. Do klidové fáze upadá často již během července, aby mohl brzy zjara co nejčasněji vyletět ze své skrýše.