Výška postavy hraje roli

Při určování energetické náročnosti tohoto pohybu hraje významnou roli postava člověka, konkrétně jeho výška. Podrobnosti o mechanismech přikrčené chůze zkoumali vědci Martin Hora, Michal Struška a Vladimír Sládek z Laboratoře antropologie kostní tkáně na Katedře antropologie a genetiky člověka Přírodovědecké fakulty UK.

Studie o aktivitě svalů během přikrčené chůze otevírá fascinující okno do minulosti a do současných možných aplikací. Během několika posledních desetiletí byla tato problematika zkoumána z pohledu evoluce bipedie hominidů a poruch pohybu u moderního člověka. Méně známým aspektem je však využití přikrčené chůze v loveckých praktikách, kde postavení těla hrálo klíčovou roli. Lovci obvykle využívali přikrčenou chůzi k přiblížení ke kořisti. Tento typ chůze umožňuje flexibilní úpravy posturální výšky (skutečná výška těla od země k temeni hlavy) v závislosti na vegetaci a terénu. To minimalizovalo riziko, že budou viděni a slyšeni, a umožnilo lovcům dostatečně přiblížit se k zvířeti, aniž by vyvolali útěkovou reakci kořisti.

Může se zdát, že přikrčená chůze přináší lovci pouze výhody, ale to není zcela pravda. Tento způsob pohybu vyžaduje vyšší svalovou aktivitu čtyřhlavého svalu stehenního (natahovačů kolena). V důsledku toho je energeticky náročnější o 27 % až 229 % ve srovnání s normální chůzí. Tyto zvýšené nároky na energii mají negativní vliv na vytrvalost (tj. doba, po kterou jedinec dokáže udržet chůzi). To znamená, že ve srovnání s vzpřímenou chůzí, při které jsou svaly méně namáhány, se jedinec rychleji unaví a dříve bude potřebovat odpočinek.

Předchozí studie zabývající se aktivitou svalů byly omezeny pouze na dvě různé úrovně přikrčení, které se mezi sebou jen málo lišily. Nebylo tudíž známo, jak se postavení těla a svalová aktivita mění při chůzi ve skrčené poloze v různých posturálních výškách a při vyšší míře přikrčení. Studie antropologů z Přírodovědecké fakulty byla zaměřena na analýzu vztahu mezi posturální výškou, postojem a svalovou aktivitou dolních končetin během přikrčené chůze.

Výzkumu se zúčastnilo devatenáct dospělých mužů. Účastníci chodili bosi po sedmimetrové dráze čtyřmi různými způsoby: normální vzpřímenou chůzi a chůzi s lehkým, střením a silným přikrčením. Výsledky ukazovaly na negativní souvislost mezi aktivací hlavních svalů dolních končetin a posturální výškou během přikrčené chůze. Jinými slovy, jedinci s nižším držením těla (se silným přikrčením) při chůzi ve skrčené poloze vykazovali větší svalovou aktivitu dolních končetin.

Výsledky naznačují, že by nižší lovci, kteří se při využití krytu o určité výšce nemusí tolik krčit, mohli mít ve srovnání s vyššími lovci lepší vytrvalost. To by znamenalo, že nižší postava našich dřívějších příbuzných neandertálců a současných Sanů z Kalahari může být výhodou při lovu zblízka. Výsledky této studie mohou přispět k našemu hlubšímu pochopení evoluce bipedie člověka a potenciálním výhodám nízké postavy při lovu způsobem zblízka. Tato studie tak přináší nový pohled na minulost a může nám pomoci lépe pochopit pohyb a život našich předků.